Pohádka o Sluníčkovi Pacholíčkovi

Jak to ti naši předkové mohli vědět, že jeskyňky Al-Kaida a An-Nusra jednou budou chtít přijít?

Pacholíček

Byl jednou jeden malý Sluníček pacholíček a ten bydlel u jelena, který se o něj staral. Vždy, když chodil jelen na pastvu, varoval Sluníčka, ať nikomu neotevírá. Sluníček vždy poslechl. Jednou, když se zase jelen pásl na pastvě a Sluníček zůstal sám doma, ozvaly se za dveřmi líbezné hlásky:

„Sluníčku pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen se trošku ohřejeme,
hned zase půjdeme.“

Sluníček ale poslechl jelena a neotevřel. Když se vrátil jelen z pastvy, všechno mu vyprávěl. Jelen pravil: „To je dobře Sluníčku, že jsi neotevřel. To byly zlé jeskyňky, které by tě unesly do své jeskyně. Nikdy jim neotevírej!“ Druhý den, když byl jelen opět na pastvě, se za dveřmi znovu ozvalo:

„Sluníčku pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen se trošku ohřejeme,
hned zase půjdeme.“

Sluníček pamatoval na rady jelena a jeskyňkám neotevřel. Ty se ovšem jen tak nevzdaly, stály za dveřmi a na Sluníčka naléhaly, prosily, stěžovaly si na to, jaká je venku zima a kdesi cosi. Zkrátka prosily a prosily, až jim Sluníček dovolil vstrčit do dveří dva prstíčky. Jenže to neměl dělat! Jeskyňky strčily do dveří dva dlouhé prsty, pak celou ruku a pak rozrazily dveře, vzaly Sluníčka a už s ním utíkaly pryč.
Sluníček začal zoufale volat:

„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou?
Sluníčka pacholíčka
jeskyňky nesou!“

Naštěstí jelen se pásl nedaleko, a tak Sluníčka uslyšel, přispěchal za ním a zlým jeskyňkám ho vzal a odnesl zpátky do chaloupky. Tam znovu Sluníčka pacholíčka varoval a ten mu musel slíbil, že už v žádném případě neotevře jeskyňkám, i kdyby prosily sebevíc. Sluníček to slíbil. Pár dní měl od jeskyněk klid, ale za několik dní se objevily znovu a začaly svým líbezným hláskem znovu přemlouvat Sluníčka:

„Sluníčku pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen se trošku ohřejeme,
hned zase půjdeme.“

Sluníček se ale nedal. „Ne, vy jste zlé jeskyňky a unesly byste mě do své jeskyně. Já vám neotevřu.“ „Neunesly bychom tě, Sluníčku, a i kdybychom tě vzaly s sebou, tak u nás by ses zle neměl. U nás je spoustu jídla, byly bychom na tebe hodné...“ Jeskyňky tak dlouho přemlouvaly Sluníčka, až se jim opět povedlo Sluníčka přemluvit k tomu, aby jim otevřel. Jenže jeskyňky zase vzaly Sluníčka pacholíčka a utíkaly s ním pryč.
Sluníček znovu zoufale volal na jelena:

„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou?
Sluníčka pacholíčka
jeskyňky nesou!“

Jenže tentokrát se jelen pásl daleko a jeskyňky neslyšel. Ty Sluníčka dovlekly až do své jeskyně, kde ho zavřely do malé místnůstky a začaly si ho vykrmovat. Chtěly, aby co nejrychleji nabral na váze, a ony si mohly Sluníčka upéct. Sluníček pacholíček prosil jeskyňky, ať ho nechají být, plakal, naříkal, ale nebylo mu to nic platné. Jednoho dne jeskyňky usoudily, že už Sluníčka vykrmily dost a že si ho upečou. Připravily si ho a nesly ho k peci. Tu Sluníček ještě jednou začal z plných plic volat:

„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou?
Sluníčka pacholíčka
jeskyňky nesou!“

Naštěstí ho jelen zaslechl, přiběhl, jeskyňkám ho vzal a odnesl ho zpátky domů. Tam Sluníčkovi pořádně vyhuboval. Od té doby už Sluníček pacholíček nikdy zlým jeskyňkám neotevřel.

Doslov: Zajímavé je, že se v pohádce vyskytuje právě jelen. Jaký má jelen obraz, asociaci?
Velkodušnost; umění naslouchat; poznávání krásy rovnováhy; pochopení toho, co je nevyhnutné na přežití; síla požehnání a štědrosti Duše; schopnost sebeobětování ve jménu vyššího cíle; spojení s Duchem lesa; jiné způsoby dosáhnutí cíle.
Právě na tyto vlastnosti je nyní útočeno nebo se je máme skrz tuto novou situaci naučit, například pochopení toho, co je nevyhnutné na přežití.

Pokud se divíte, že jsme přejmenovali Smolíčka na Sluníčka, pak vězte, že to je to jediné, co pohádka potřebuje, aby vystihla dnešní dobu, kdy Sluníčkáři vítají cizí příchozí vlnu, z jižních zemí, která je k nám řízeně prouděna. Doufám, že se Sluníček prozře a dopadne to dobře jako v té pohádce a nebudeme mít Smolíčka (smůlu).