Moravská orlice 2. března 1927

Miláčkové moji milení!

Poctivě a čestně, před tváří svaté a vševědoucí přítomnosti mluveno:
a) Znám cestu vybudování veškeré hmotnosti prostého těla – somatu duchovního.
b) znám cestu, kteráž vede z tohoto světa polooživeného polovědomého: relativního, z tohoto světa stínů a zmatků a neporozumění a proto věčitých bolů a utrpení – do světa čistě duchovního, plně oživeného, projasněného a proto plně vědomého, nádherného, krásného, vznešeného, neboť všestranně neomezeného, zbaveného veškeré polovičatosti všech stínů, všech možných zmatků a proto také zbaveného všech malicherným, fyzickým, relativním světem daných a podmíněných bojů a zápasů a proto též zbavených všech, ale všech bolů, soužení a utrpení. Opakuji: Znám cestu ze světa fyzického do světa krásného, duchovního.

A znám proces, kterým může být duchovní tělo, pneumatické soma vědomě ne fantasmagoricky, vybudováno!!
c) Tvrdím dále na základě svých vlastních poznatků a osobních zkušeností, že žití v onom skutečném světě duchovním po vybudování těla – somatu spirituálního jest nevyslovitelného a nepopsatelného blaha plné. Představte si jakoukoli rozkoš, slast, radost, a jakékoli štěstí a blaho v světě fyzickém, stvořeném, relativním – to vše jest ničím v porovnání s nepopsatelným a nevyslovitelným blahem světa duchovního.
d) Samo sebou se rozumí, tvrdím dále vědomě na základě svého vlastního skutečného poznání, že jak podmínky k vybudování těla duchovního, tak i podmínky k vědomému přechodu do světa spirituálního jsou neskonale těžké.

Jsou to podmínky tak těžké, že za okolností a poměrů, jak běžný náš život plyne, vůbec splněny býti nemohou. Jsme otroky ubohého relativního života! A dvěma pánům: světu fyzickému i světu duchovnímu současně sloužit není a není možno! Zde platí: buď – buď! A to buď – buď náramně vážné. – Proto, že všechno toto vím, rád bych vás, miláčkové předrazí, kteří již tak dalece vyspělí jste, z okovů a strašných pout běžného, trudu plného života vysvobodil a vám umožnil vybudovat si duchovní tělo a nastoupit cestu do světa a do světů vyšších, jejichž krása, čistota, podmínky, zákony, dokonalost, poznání, moudrost a blaženost tisíckrát převyšuje všechno to, co fyzický svět dáti a poskytnouti může. – –

Pravda, že chtěje vás poučit, osvítit a vysvobodit, musil jsem sestoupit a musil jsem se podmínkám vašeho života přizpůsobit. Jinak byl bych nemožný mezi vámi. Já to všechno velmi dobře vím. – I já, znaje nevyslovitelné blaho života duchovního a maje možnost a právo: žíti a pohybovat i se na vyšších úrovních bytí, opustil jsem ony vznešené možnosti – ne na dobro. To by bylo hříchem. To by bylo sebevraždou. Opustil jsem ony svaté a vznešené možnosti – skutečnosti na čas – A zasnoubil jsem se s vámi. A vy se mnou. Já v slitovávací se lásce s vámi. A vy v pochopení a porozumění se mnou. Proto zasnoubení naše tak krásné, harmonické a blažené. Téměř nemůžeme jeden bez druhého ani býti. –

Bezprostředně, miláčkové moji milení, jsem zasnouben s vámi a s mým milovaným Brnem. Ale dle srdce posvátné skutečnosti sahá zasnoubení mé v blaženém ženicha zamilování mnohem dále:
Já jsem zasnouben s celým svým, draze milovaným národem slovensko–
polsko–českým a s veškerým Slovanstvem!! –
S milovaným svým Slovanstvem!! –
A mám co ženich a manžel své předrahé nevěsty: Slovanstva jednu jedinou
svatou touhu a skromnou žádost: Aby tato má milovaná nevěsta: Slovanstvo,
stala se brzo světlem a požehnáním všeho ostatního, bolestně trpícího světa!!
Slyš, o milovaná má! Slyš a rozuměj, předrahá má!! Ó slyš a poslechni
přemilená má hlasu velmi velice žárlivého pro tebe žárlícího ženicha svého:
Stávají, stávají, stávají možnosti takové po boku ženicha tvého!! –