2050: Příběh pro budoucí pokolení

 

ANOTACE:
V roce 2050 se zdá být všechno v pořádku a šestnáctiletá dívka Aneta si užívá bezstarostného života v moderní Praze. Souhrou okolností se jí podaří nahlédnout za oponu zdánlivé idyly a pozná tajemství i hrozbu skrývající se tam, kde by to vůbec nečekala. Kromě toho, že Aneta zažívá první lásku a dozví se něco o vlastní minulosti, pomalu si uvědomuje, že svět v pořádku rozhodně není. Stačilo jen otevřít oči.
Otevřete oči s Anetou a porovnejte, jak děsivě blízko má její svět k naší současnosti. Kde končí svoboda? Jsme zajatci techniky? Jsou nepohodlné osoby sledované? Co je pravda a co není? Odpovědět si můžete po přečtení tohoto moderního pohádkového příběhu, který vás zaručeně dovede k zamyšlení.
Ing. Ladislav Zelinka je autor zabývající se především aktuálním stavem a budoucím směřováním lidské společnosti, ekologií a exopolitikou. Napsal desítky článků pro weby i do časopisů. 2050 je jeho čtvrtá kniha, autor se snaží oslovit „indigové děti“, přemýšlivé náctileté a každého, komu není jedno, co se děje kolem nás.

INFO O KNIZE:
Ladislav Zelinka - 2050: Příběh pro budoucí pokolení
Vydal: Černý Drak, listopad 2016
Ilustrace: Roman Koňařík
Vazba: brožovaná
Počet stran: 140

Nakladatelství Černý Drak přináší knihu, která potěší nadšence do konspiračních teorií a alternativně smýšlející ekology, vegetariány či třeba antikonzumenty.
Příběh z ne tak vzdálené budoucnosti se zaobírá vážnými tématy, jako čipování lidí, škodlivost očkování, cenzura v médiích nebo omezování svobody. A ačkoli se to zdá podivné, novela je zaměřená především na nedospělé čtenáře.
Tato originální moderní pohádka je pod tím vším především romancí o šestnáctileté dívce, která objevuje svět. Proto se dá předpokládat, že kniha osloví především přemýšlivé dospívající dívky. Vzhledem k vážným a aktuálním tématům je však čitelná i pro dospělého čtenáře a díky jednoduchému jazyku je pochopitelná i inteligentnímu dítěti.
2050: Příběh pro budoucí pokolení patří pod všechny vánoční stromečky v domácnostech, kde se nežije zaslepeným konzumentským životem dnešní hektické doby.


UKÁZKA Z KNIHY:

....
To mám ale dneska štěstí...! Oddechla si, že to stihla, když se tramvaj rozjela, načež jí projel tělem panický děs. Přeci jenom něco nebylo v pořádku – nevzala si kartu!!! Zapomněla jsem ji doma... Co teď? Tušila, že to může být problém, protože je to nějak elektronicky kontrolováno, i když ještě nic takového nezažila.
Pak se rozsvítilo červené světélko na desce před ní.
„Prosím, přiložte vaši jízdní kartu nebo jiný platný doklad podle pravidel provozu PID podle zákona 119/2030 Sb.,“ zazněl umělý hlas z reproduktoru před ní.
Aneta se zapotila, avšak nedokázala vymyslet nic, co dělat. Rozhlížela se kolem, zda by se dalo nějak uniknout, ale dveře byly během jízdy hermeticky uzavřené a nebylo kam se schovat.
„Prosím, přiložte vaši jízdní kartu nebo jiný platný doklad podle pravidel provozu PID podle zákona 119/2030 Sb.,“ opakoval chladně hlas.
Když hlas zazněl potřetí, okolostojící lidé se na ni začali otáčet a ona se cítila pořádně trapně. Modlila se, aby už byli na zastávce, tramvaj ale stála v koloně a jen pomalu se posouvala vpřed.
K červenému světlu se přidal ještě poplašný tón a z reproduktoru zaznělo zlověstné hlášení:
„Černý pasažér. Prosím, přiložte vaši identifikační kartu nebo jiný platný osobní doklad uvedený v odstavci 3a) zákona 8/2020 Sb.“
Aneta vytáhla z peněženky chvějící se rukou svůj doklad a přiložila k vypouklému oku. Chvíli čekala, pak se ozvalo něco ještě horšího:
„Neplatný doklad. Neidentifikovaný pasažér. Prosím, přiložte vaši identifikační kartu nebo jiný platný osobní doklad uvedený v odstavci 3a) zákona 8/2020 Sb.“
Aneta byla už zděšená a připravená k pláči. Věděla, že její ID karta není tak úplně pravá, ale zatím vždy fungovala, když ji potřebovala v nouzových případech použít.
Nenapadlo ji nic lepšího, než utéci od toho automatu někam pryč, ale sotva doběhla do jiné části tramvaje, rozsvítil se výstražný alarm tam a pronásledoval ji, kam se hnula. Když doběhla na konec tramvaje a červené světýlko po ní opět vyžadovalo doklad, někdo strčil před rudé oko ruku a ono zhaslo.
Překvapeně vzhlédla. Nějaký kluk s kapucí na hlavě se na ni díval, soustrastně a nápomocně.
„Díky...“ vzmohla se jen na jediné slůvko. Kluk nic neřekl. Pak tramvaj zastavila a dveře se otevřely. Aneta rychle vystoupila a on také.
Srdce jí ještě bušilo vypětím, když stáli proti sobě a dívali se na sebe.
„Ještě jednou děkuji...“ říkala s rozpaky.
„Rád jsem ti pomohl. Mohly z toho být docela nepříjemnosti. No, i já z toho můžu mít velké problémy...“
„Vážně? Ach, snad jsem tě nezatáhla do něčeho...“
„Ne, to bude dobré, vypořádám se s tím. Jsi v pořádku?“
„A-ano,“ zakoktala, už ne ani tak z rozčilení, jako spíš proto, že se chvěla pod jeho pohledem, který jí byl příjemný i zneklidňující zároveň. Také si říkala, jestli to není ten, o kterém se jí zdálo, a měla přitom naléhavé tušení, že ano.
Kluk se pousmál.
„Tak raději běž, mohli by tě začít sledovat, ...mě také.“ Aneta pokývla a rychle se od sebe vzdálili, kluk rychlými kroky přešel chodník a kráčel podél zdi, ukrytý ve stínu. Aneta váhala, kterým směrem má nyní jít a kam, když tu náhle z nebe zaznělo drnčivým hlasem:
„Stát. Tady policejní hlídka Policie České republiky. Zaznamenán pokus o jízdu na černo. Neidentifikovaná osoba. Falešný průkaz. Máte nařízeno stát a identifikovat se. Zdvihněte váš osobní doklad do výšky nad sebe, čelní stranou směrem ke vzdušné jednotce!“ zaznívalo z policejního dronu vznášejícího se nad ulicí. Lidé se stáhli z prostoru okolo ní, takže tam teď stála sama ve společnosti zlověstné hlídkové helikoptéry.
Anetě to připadalo jako neskutečný, zlý sen, nicméně se slzou na krajíčku poslechla pokynů a ukázala před sebe kartu, o níž jí bylo řečeno, že je falešná a čekala na nejhorší.
Helikoptérka ukázala skleněné oko a párkrát zamrkala. Zjevně nebyla spokojená; stále průkaz zkoumala neviditelným paprskem.
„Falešný průkaz. Porušení zákona 13/2029 Sb. Podezřelá osoba. Neznámá osoba. Zůstaňte na místě. Volám hlídku. Budete identifikováni...“ Více už dron nestačil říct, protože ten kluk z tramvaje byl zase tady, přiskočil k Anetě, postavil se před ní a udělal nějaké gesto, které nepochopila, nějak zvláštně se napřáhl, viděla jen že s velkou silou, a dron se ve vzduchu zatřásl, zakýval na místě a zhasl, hlas zmlknul.
„Sem! Pojď!“ Nebylo čas na nějaké vysvětlování, kluk strhl Anetu k sobě a vlekl ji někam pryč, pak velmi rychle utíkali, až doběhli do nějakého parku. Tam se opřeli o betonovou zeď a snažili se popadnout dech.
První promluvila Aneta, jakmile se zklidnila: „Zase jsi mě zachránil, opět děkuji, jak se ti můžu odvděčit?“
„Řekni mi, jak se jmenuješ,“ odvětil kluk v kapuci.
„Já? Jmenuji se Aneta...“ stáli proti sobě a dívali se se zájmem jeden na druhého. „Bydlím tady na Vinohradech, na hlavní ulici, chtěla jsem si jen zajít něco nakoupit a... Jak se jmenuješ ty?“
„Já jsem Kryštof, těší mě,“ řekl a sundal si kapuci.
„Také mě těší,“ odpověděla nesměle, protože cítila, že se jí líbí. Teprve teď si ho více prohlédla. Měl delší vlasy, pronikavé oči a hezký obličej, skoro jako z obrázků magazínů. Kapuci zřejmě nosívá proto, aby nebyl tak nápadný, napadlo ji.
„Promiň, že jsem tě tak táhnul, ale museli jsme rychle zdrhnout. Situace už byla příliš vážná.“
„Ach, to je v pořádku, naprosto rozumím, nic se nestalo,“ vzpomínala, jak jí sevření v jeho rukou bylo příjemné.
„Jak jsi utlumil ten alarm a tu helikoptéru, jestli mohu vědět? To jsem opravdu nečekala, že něco takového je možné.“
„Na ten alarm jsem použil takovou jednu věcičku, můžeme to nazvat třeba rušička. Je to taková malá destička se sofistikovaným zařízením, určitou vysílačkou elektromagnetického signálu...“
Aneta, zatímco mluvil, zkoumavě prohlížela jeho obličej, jeho oči a vlasy...
„...o frekvenci nastavené na elektricko-informační kmitočet mikroprocesorů a obvodů...“
Začala se zardívat, protože se jí velmi zamlouval, čím více jej pozorovala...
„...těch kontrolních systémů... ehm, no mohu ti později povědět více, jestli tě zajímají oscilátory a zářiče..“
„Oscilátory a zářiče.. ach, ano, to je velmi zajímavé... A co ta... ten dron?“
„Ten dron, to už bylo něco většího, mnohem většího. Vlastně to největší, co jsem zatím použil...“
„Použil? Co jsi použil? Nějakou techniku?“
Kluk se zamyšleně odmlčel a zkoumal ji pohledem. Aneta si říkala, že toto setkání jistě nebylo náhodné a že tento její nový přítel by mohl být ten pravý.
Pak sebou ten kluk trhnul a opět, tentokrát jen jemně, chytil Anetu za ruku.
„Pojďme dál, tady není bezpečno.“
„Dobře. Ale co to bylo? Jak jsi zneškodnil ten dron? Nějakým lejzrem?“
Běželi uličkou, která nebyla vůbec vábná – mezi kontejnery běhaly krysy a povalovaly se tam krabice a staré matrace.
„Nebyl to lejzr, ani technika. Bylo to...“
„Co...?“
„Bylo to...“
Proběhli průchodem, zjevně znečištěným a pak podél kolejí někam, kde to neznala. Klukovi, který ji vedl, však důvěřovala.
„Dalo by se to nazvat... magie.“
 
* * *
 
Doběhli až k nějakým schodům a nějakému plácku s lavičkami a betonovou zdí za nimi. Nic moc, ale byl tu klid, což byl zřejmě důvod, proč tu byli.
„Tamhle bydlím,“ ukázal na jeden z domů, tyčících se nad nimi. Nevypadal moc udržovaně a ta barabizna vedle něj už vůbec ne. Kousek od nich byl nějaký nadjezd a další zeď z šedého betonu, samozřejmě počmáraná sprejery.
„Odsud to nevypadá moc dobře, vskutku, ale z druhé strany je to docela pěkné,“ odpověděl jí, jako by četl její myšlenky. „Můžeme si tady sednout, nic tu nehrozí.“
„Tak jo.“
Sedli si a chvíli na sebe koukali, kluk pak sklopil pohled, zjevně nevěděl, jak začít, Aneta ovšem také ne. Chvilku tak mlčeli, než sebou Kryštof prudce trhnul.
„Rychle vyndej z mobilu baterku, nebo z tabletu, nebo co máš u sebe.“
„Nic nemám.“
„Ani v tašce?“
„Ne, nemám vůbec tyhle věci.“
„Zapomněla sis je doma?“
„Ne, ne, opravdu je vůbec nemám... to je taková dlouhá historie...“
„To je úžasné, skvělé..., jsi asi první, kdo nic z toho nemá,“ podíval se na ni, nyní s neskrývaným zájmem.
„Ach, nevím, co je na tom úžasného, mám jen otce, který mi tyhle věci zakazuje a nikdy jsem je neměla, no vlastně mi ani nikdy nechyběly, i když v poslední době je občas docela potřebuji. Třeba teď bych docela ráda tátovi napsala alespoň zprávu nebo zavolala...“
„To je perfektní... úžasné...,“ opakoval jen kluk.
„Fakt nechápu, co je na tom úžasného,“ trvala na svém Aneta.
„Kdo je tvůj táta, co dělá? A mohla bys mi říct něco o sobě? Promiň, ale docela by mě to zajímalo, vlastně mě zajímá úplně všechno. Mám pocit, že je to něco důležitého. Nemáš ten pocit...?“
Aneta musela uznat. „Ano, mám...“ Ale víc nevěděla sama, co k tomu dodat, ten pocit však měla stejný.
„Máš opravdu falešnou ID?“ pokračoval Kryštof.
Aneta se zavrtěla.
„Asi ano, i když teprve nedávno jsem se dozvěděla něco o sobě a o té kartě a dalších věcech. Když jsem byla malá, tak jsem pochopitelně ničemu nerozuměla. Až mnohem později jsem si všimla, že můj život je trochu odlišný od mých spolužaček a kamarádek. No a v létě mi otec řekl, že...“ uvědomila si, že říká velmi osobní věci docela cizímu klukovi, ale stejně pokračovala.
„...že co?“
„...že nejsem jeho, ale vyrůstala jsem v dětském domově a on si mě vzal k sobě.“
„Aha. Asi to bylo těžké...“ vyjadřoval jí soustrast a Aneta si říkala, jestli ji uchopí za ruku.
„Ale ne, bylo to docela fajn, ani si to moc nepamatuji, nemám žádné špatné vzpomínky, vlastně nemám skoro žádné, je to, jako by se mi jen něco zdálo, pamatuji si jen, až když už jsem byla u táty. Na to mám dobré vzpomínky a později jsem zjistila, že to měl se mnou těžké. Ne, že bych dělala nějaké problémy, ale...“
„Co se stalo...?“
„Vlastně neměl povoleno mě z dětského domova vzít.“
„Aj...“
„To mi řekl letos v létě. A taky o tom průkazu, že jej mám používat, ale jen když to bude nejnutnější, jinak ho moc neukazovat a vysvětlil mi, že není můj a že to nemám říkat. Tím se také vysvětlilo, proč jsme dlouho a vlastně doposud žijeme tak trochu jako na útěku, proč se vyhýbáme úřadům a těmhle věcem.“
„A proč nemáte elektroniku...“
„Tu nemáme, protože táta je takový staromódní, nemá to rád...“
„Ale ne,“ přerušil ji, „to může mít jiný důvod.“ Opřel se, položil ruku na opěradlo skoro až k Anetě a významně na ni pohlédnul.
„Pomocí všech těch zařízení, co mají lidé doma...“
„...plazmy...“ doplnila hbitě.
„...plazmy...“ opakoval Kryštof.
„...screenů...“
„...screenů...“
„... ipodů...“
„...jo, toho všeho a Hi-Fi také.“
„...A mobilů taky?“
„Těch nejvíc...“
„Hm.“
„... pomocí toho všeho, se dá velmi snadno o každém všechno zjistit. Stačí se připojit k Hi-Fi nebo screenu, nebo volat telefonem nebo něčím jiným, a člověk se stane viditelným jako terč a pozná se, kde je, co dělá, kam jde, s kým mluví apod. Proto je bezpečnější nemít tyhle věci, anebo je mít vypnuté, nejlépe mít i vytaženou baterku, když už je máme, protože samozřejmě všichni tyhle věcičky potřebujeme; je ale potřeba být s nimi opatrný, zvlášť,“ a to zdůraznil, „zvlášť a zejména MY.“
„Kdo MY?“
„My, kdo máme nějaké neshody s tímhle systémem, ale o tom by ti podrobně pověděl Frodo nebo Kody,“ řekl a usmál se.
„Kdo to je? Tak se opravdu jmenují?“ Začalo ji to celé velmi zajímat. Cítila se jako James Bond přicházející na stopu něčemu neobyčejnému.
„Kody je myslím Honza a Frodo, to ani nevím, nikdo mu nikdy neříkal jinak, ale pozor: u těchto lidí je lepší skutečná jména neznat, a hlavně – je neprozrazovat!“
„Nechám si to pro sebe,“ zašpitla Aneta, nadšená z toho, že zná nějaké tajemství.
„Pokud chceš, seznámím tě s těmito a dalšími lidmi. Myslím, že to pro tebe bude prospěšné, jsi na tom totiž podobně jako oni, i když z úplně jiných důvodů, všechny nás ale něco spojuje. No a asi budeš potřebovat pomoc...“
Sklonila trochu posmutněle hlavu, protože měl pravdu, celé se to teď zkomplikovalo. Celý její dosavadní už tak dost složitý život plný skrývání a nejistoty je nyní už téměř v troskách a ona uvažovala, zda by ji ještě mohli vrátit zpět do „děcáku“. Doufala, že ne, že už je na to příliš stará, ale jistá si nebyla. Pak si vzpomněla na otce a že ten z toho může mít ještě mnohem větší problémy než ona. Mohli by ho zavřít...
„Asi teď budeš chtít jít domů, viď..?“ Zeptal se po krátké minutě Kryštof.
Aneta pokývala.
„Musím všechno rychle říct tátovi, i když asi nebude doma.“
„Pracuje někde?“
„Ani nevím, hodně odchází z domu, ale myslím, že ne za prací, anebo možná ano, ale nevím o žádné, rozhodně nemá stálé zaměstnání, kam by docházel každý den pravidelně.“
„Nevíš, kam chodí?“
„Ne... párkrát mě vzal na různá místa, v létě hodně chodívá ven do přírody, často na celé týdny, občas mě vezme s sebou a to je moc fajn, i když té přírody moc nezbylo... byla jsem u některých jeho příbuzných, znám jeho maminku, myslela jsem si vždy, že je to moje babička, a ano, párkrát jsem mu šla s něčím pomoct, s nějakou prací ale určitě to nebylo zaměstnání.“
„Je to všechno moc zajímavé. Snad se s tvým tátou někdy seznámím. Ale teď raději běž...“ Aneta vstala, Kryštof také.
„Kdybys někdy chtěla přijít, nebo měla nějaký problém, můžeš mě navštívit tady, tam ve třetím patře, na zvonku je ‚Chris‘...“
„Chris, to je hezké.“
„Tak mi také můžeš říkat,“ usmál se. Chtěl ji obejmout, ale pak zaváhal.
„Tak děkuji a snad někdy na viděnou,“ prohodila v rozpacích když nevěděla, co jiného říct. „Kudy mám jít?... tudy?“
„Ano, ano, tudy, tím podchodem a pak rovně do kopce a pak už to poznáš...“
„Dobře...“
„Můžeme se zítra sejít na tomhle místě...?“
„To bychom mohli.“
„Dobře, domluveno... Dám ti ještě na sebe číslo a nick... tady, napíšu ti ho na papír...“
„Na papír, jako za starých časů...“ zasmála se.
„Jojo,“ zasmál se také, „musíme se trochu vrátit zpět. Současná doba je poněkud nebezpečná... tady...“
„Ahoj...“
„Ahoj. Drž se. Buď opatrná.“
„Ano.“
„Měj oči otevřené,“ říkal jí, když už odcházela. „Máš dobrou intuici, poslouchej ji, jo?“
„Jo, jasně.“ Ještě mu za ávala a on jí.
Tak skončilo seznámení, které jí připadalo jako nejdůležitější událost v jejím životě. Tedy snad kromě zjištění, že je adoptovaná, tedy spíše vlastně unesená, a nemá skutečné rodiče. I když tohle slibovalo ještě něco pozoruhodnějšího, nového, naplněného tajemností a kouzlem. o tom přemýšlela celou cestu až ke známému domu na hlavní ulici.
Pak ji něco zastavilo – praštila ji do očí reklama na screenu před ní.