Kterak Británie zfetovala Čínu - pokračování

první díl zde

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Ve jménu křesťanského boha proti císaři

Vítězství Britů v první opiové válce zažehlo v čínské společnosti vlnu odboje proti slábnoucí čchingské dynastii. Během několika let Čínu rozvrátila občanská válka.

Výsledek první britské-čínské opiové války byl pro mandžuskou dynastii vojenskou, politickou i ekonomickou pohromou. Nejen, že nedokázala zabránit pronikání cizinců do země, ale mírová smlouva jejich možnosti ještě rozšířila. A jestliže byl obchod s čajem a opiem pro Čínu ztrátový před válkou, po válce, když se jeho objem zvýšil, byl ztrátový dvojnásob. Navíc musela císařská pokladna zaplatit reparace vítězným Britům. V zemi ovšem nebylo tolik stříbra, které by dokázalo rostoucí obchod a reparace ufinancovat, takže se čínská státní pokladna musela uchýlit k obvyklým trikům, jaké používají státy ve finančních nesnázích.

Nejdříve zdevalvovala vlastní měnu, když místo ve španělských stříbrných dolarech začala cizincům platit v méně hodnotných mexických stříbrných dolarech. Zároveň zvýšila daně. Ty byly splatné ve stříbře, zatímco běžné platby v každodenním životě probíhaly v mědi. Státní pokladna tak pobírala stále stejné množství stříbra (buď v mexických dolarech nebo stříbrných taelech), do oběhu ho však pouštěla méně. Navíc spousta stříbra mizela v zahraničním obchodě a platbách reparací. Daňoví poplatníci, většinou rolníci, při odvodech daní museli za stříbro platit čím dál více měďáků, což vedlo k poklesu hodnoty měděných peněz, vzestupu cen potravin a dalšího zboží. Aby získali více měďáků, museli rolníci zvednout ceny.

Výsledkem byl hospodářský chaos, který vedl ke zničení tisíciletého čínského finančního systému a zavedení papírových peněz v roce 1853. Vládnoucí čchingská dynastie byl nejen kvůli tomuto kroku čím dál méně oblíbená.

Vojenská porážka od Britů měla i politický dopad. Mandžuové, pouze několikamilionový národ na severu Číny, ovládající nejlidnatější zemi světa již třetí století, odvozoval svoji legitimitu moci od vojenské zdatnosti a neporazitelnosti v boji. Čas od času proto k Číně připojili nějaké dobyté území. Nyní však prohráli s početně daleko slabšími barbary v nejlidnatější části Číny přímo před očima svých copatých poddaných. Bylo jen otázkou času, kdy někoho z Číňanů napadne, že pokud Mandžuy dokázali porazit primitivní, špinaví a zavšivení cizinci, dokážou to i kulturní a civilizovaní Číňané.

Navíc cizinci přinášeli do Číny křesťanství. Misionáři působili se střídavými úspěchy v Číně již od sedmnáctého století. Efektivita jejich úsilí byla přímo úměrná libovůli jednotlivých císařů, kteří jejich působení střídavě povolovali a střídavě zakazovali. Obchodníci s čajem a opiem misionáře často využívali jako průvodce a tlumočníky. I díky tomu britské vítězství pomohlo misionářům značně rozšířit jejich působiště.

Číňané byli vůči křesťanství poměrně dlouho imunní – jejich směsi konfuciánské, buddhistické a taoistické víry se zdála idea jednoho Boha příliš exotická. Po britském vítězství jim však nemohl uniknout jeden fakt – za obchodními i válečnými úspěchy cizinců stála i jejich víra. A co když je křesťanský Bůh mocnější než všichni čínští bohové dohromady?

Hospodářský chaos, pokles mandžuské vojenské prestiže a příliv křesťanství tak vytvořily výbušnou směs, jejíž exploze v polovině devatenáctého století Čínu málem roztrhla. Nejprve se v roce 1850 v okolí města Kuej-jang na jihu Číny vzbouřil národ Miao a čchingským oddílům vydržel vzdorovat 22 let. O pět let později povstali muslimové na severozápadě a jihozápadě a vzdorovali až do roku 1874.

Skutečnou pohromou se pro Čchingy stal neúspěšný literát Chung Siou-čchüan. Ten se po měsíci stráveném u baptistického kazatele Issachara Jacoxe prohlásil za mladšího bratra Ježíše Krista a společně s negramotným uhlířem Jangem, z něhož se vyklubal vojenský génius typu Jana Žižky, dokázal shromáždit dvacet tisíc fanaticky oddaných věřících, většinou z národa Hakka, kmene pirátů, vzbouřenců a válečníků. 11. ledna 1851 se Chung prohlásil za krále Nebeského království velkého smíru (čínsky: Tchaj-pching tchien-kuo) a v čele svých vlasatých poddaných, kteří si na znamení víry přestali holit čelo a rozpustili cop, vyrazil dle Božího příkazu zničit mandžuskou vládu.

Čínská císařská armáda se připravuje k útoku na Tchaj-pchingy. Unikátní fotografie z poloviny 19. století.

Ještě tentýž rok vzbouřenci dobyli velké trojměstí Wu-chan, poté šest set dalších měst a v roce 1853 i druhé císařské hlavní město Nanking. Přísná morálka, disciplína a vojenské úspěchy přilákaly pod tchaj-pchingské prapory desetitisíce dalších, s Mandžuy nesouhlasících Číňanů. Císař vyslal proti povstalcům dě

dičné jízdní oddíly z Mongolska a Mandžuska a vypuklo něco, co se označuje jako poslední feudální válka v dějinách. Tedy válka bez jakýchkoliv pravidel, v níž se vojáci živili drancováním a kde se brutalita povstání potlačujících císařských vojáků vyrovnala fanatičnosti Tchaj-pchingů, kteří šířili stejně krutým způsobem svou neotřesitelnou víru.

Ve stejné době vypuklo na sever od Nebeského království povstání Nien, jehož vojáci spolu s oddíly Tchaj-pchingů začali ohrožovat Peking. Občanská válka dosáhla vrcholu.

Došlo by k povstání proti císaři i bez britského vpádu?

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Šedesát milionů mrtvých

Občanská válka v Číně omezila tamní produkci čaje. Britové, kteří ho spotřebovávali čím dál víc, se tak museli poohlédnout po jiném zdroji. Stal se jím Cejlon.

Po první opiové válce měli čínští vládci plné ruce práce, aby udrželi Čínu pohromadě. Netrvalo ovšem dlouho a dostali se do dalšího střetu s Brity, k nimž se tentokrát připojila i Francie. Ta až do té doby nechtěla do bouřlivého dění v Číně zasahovat.

Záminkou pro další vojenský výpad Britů proti Číně bylo zadržení britské podloudnické lodi Arrow v kantonském přístavu. Arrow oficiálně plula pod britskou vlajkou, a tak Britové požádali o vydání jak lodi, tak posádky. Když kantonský guvernér souhlasil, požádali Britové ještě o potrestání čínských vojáků za přepadení podloudníků. To už bylo příliš i na taoisticky mírumilovného kantonského guvernéra. Rozčílil se a poslal již osvobozenou posádku zpět do vězení.

Charles „Číňan“ Gordon (1833 – 1885), britský imperiální hrdina. Za druhé opiové války bojoval v Tien-cinu a Pekingu proti Číňanům. Pak se ujal velení čínské „Vždy vítězné armády“ proti Tchaj-pchingům.

Britové odpověděli bombardováním přístavu a vyloděním námořní pěchoty. Čínská armáda na guvernérův rozkaz zadržela palbu, propukly však pouliční nepokoje. Na stranu Britů se postavili Francouzi a v prosinci 1858 společná britsko-francouzská expedice Kanton obsadila.

Pak se boje přesunuly na sever, kde se západním mocnostem nejprve podařilo dobýt pevnost Ta-Ku. Následně západní jednotky přes Tien-cin vyrazily na Peking. Na podzim roku 1860 Britové a Francouzi Peking dobyli a v odvetě za pobití mírové delegace vypálili a vyrabovali císařský letní palác. Na památku vítězství obdržela britská královna Viktorie ukořistěného čínského palácového psíka, kterého pojmenovala Lootie (v překladu „Drancováček“).

Britsko-francouzský vpád skončil podpisem mírových smluv. Na jejich základě přišla Čína o poloostrov Kowloon, přiléhající k Hong-Kongu, byla nucena vyplatit Britům a Francouzům osm milionů taelů (cca 320 tun stříbra) válečných reparací, otevřít osm dalších přístavů pro Brity a šest pro Francouze, přijmout velvyslance v Pekingu a misionáře ve vnitrozemí, zcela legalizovat dovoz opia a svěřit celní službu pod zahraniční kontrolu. Podíl na kořisti dostaly i Spojené státy a Rusko. To se mimo jiné zmocnilo levého břehu Amuru a čínských pobřežních provincií, v kterých Rusové založili město Vladivostok.

Čínský císařský trůn, ukořistěný Charlesem Gordonem v císařském letním paláci. Dnes umístěn v muzeu Královských ženistů v Kentu.

Porážka v druhé opiové válce znamenala zlom v povstání Tchaj-pchingů, stoupenců lidového vůdce Chung Siou-čchüana. Mírovými dohodami dosáhly západní velmoci prakticky všeho, co chtěly. Nyní už neměly zájem na další destabilizaci Číny. Naopak, chtěly udržet mandžuskou dynastii u moci.

S pomocí britských, francouzských a amerických zbraní, poradců a dobrovolníků se podařilo císařské armádě v totální občanské válce Tchaj-pchingy porazit. 10. července 1864 dobyly císařské jednotky vedené místokrálem Ceng Kuo-fangem centrum odboje Tchaj-pchingů, Nanking. O čtyři roky později bylo potlačeno další povstání zvané Nien.

Dodnes se nepodařilo zjistit, kolik lidí v této době zahynulo. Nejmírnější odhady mluví o dvaceti milionech obětí, což stačí k tomu, aby se povstání Tchaj-pchingů stalo nejkrvavější událostí devatenáctého století. Moderní odhady jdou však dále. Dle nich žilo v Číně před povstáními v roce 1850 asi 410 milionů obyvatel. Po povstáních v roce 1873 bylo obyvatel 350 milionů. Podle těchto čísel by ona doba krutostí předčila cokoliv, co přineslo na krvavé lázně bohaté dvacáté století.

Povstání Tchaj-pchingů a druhá opiová válka znamenaly zlom v britském obchodě s čajem. Snížení čínské produkce čaje v důsledku válečných operací v období trvale rostoucí britské poptávky podpořilo pěstování čaje v Indii a jiných částech světa. V roce 1866 se už deset procent čaje dováželo z oblastí mimo Čínu.

V roce 1869 nákaza hamileia vastatrix zdevastovala cejlonské kávové plantáže, rozšířila se dál do Orientu a Tichomoří a vyhnala ceny kávy do nestvůrných výšek. To donutilo mnoho Britů přejít od popíjení drahé kávy k levnějšímu čaji. Záhy proto bylo rozhodnuto, jaká plodina se bude na Cejlonu místo kávy pěstovat. O dvacet let později zničila nákaza i poslední cejlonské kávové plantáže a ostrov se pomalu ale jistě stal světovým vývozcem čaje číslo jedna.

Legalizace dovozu opia do Číny vyvolala boom v jeho spotřebě. Indický export opia vzrostl z 60 tisíc beden v sezóně 1859–1860 na 90 tisíc beden o deset let později a 105 tisíc beden opia v sezóně 1879–1880. Jenže pak došlo na slova konfuciánských škol z provincií Kuan-tung a Kanton, vyřčená před První opiovou válkou.

Opium se začalo pěstovat i v Číně. Bylo levnější a vytlačilo z trhu drogu dováženou z Indie. Poslední opiová loď dorazila do Číny někdy okolo roku 1917. Zdaleka to však neznamenalo pokles spotřeby opia v Číně. V roce 1939 bylo na opiu závislých deset procent čínského obyvatelstva. Na území pod zahraniční správou bylo toto číslo ještě vyšší. Například v Hong-Kongu bylo ve stejné době na opiu závislá skoro třetina obyvatelstva.

Konec dovozu opia a pokles obchodu s čajem ovšem neznamenaly ukončení činnosti zahraničních obchodních společností. Po uzavření mírových smluv začali mít Číňané velký zájem o všechny zázračné zahraniční věci, které až doposud odmítali. A ty změnily zemi k nepoznání.

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Zánik impéria

Když pan Garraway začal v roce 1657 prodávat ve své kavárně čaj, nikoho nenapadlo, že se kvůli tomuto nápoji zhroutí čínský císařský režim, jehož pád zcela změní mocenské poměry na Dálném východě.

Moderní vynálezy vytlačily tradiční povolání, předávaná v čínských podmínkách z generace na generaci po tisíce let. Železnice zahubila obchodní karavany a s nimi mezkaře a velbloudáře, parolodě znamenaly zánik džunek a veslic, textilní stroje a importovaný textil zadusily tradiční čínskou ruční výrobu, moderní britské, francouzské, americké a ruské bankovnictví přivedlo ke krachu čínské penězoměnce. Není divu, že se Číňané nikdy nenaučili mít cizince rádi.

Bouřili se proti nim téměř každé desetiletí. Pravděpodobně největší povstání vypuklo v roce 1900. Jeho hlavní protagonisté, tzv. Boxeři, věřící, že se pomocí zvláštních duchovních a tělesných cvičení může stát člověk nesmrtelným, měli v politickém programu pouze dva body. Prvním bylo „podpořit čchingskou dynastii:“ Druhým: „zabít všechny cizince a zničit jejich dílo.“

K potlačení povstání poprvé a naposledy v dějinách intervenovaly všechny zahraniční mocnosti společně. Britové, Francouzi, Rusové, Němci, Japonci, Američané, Italové a vojáci z Rakouska-Uherska. Povstání potlačily a na základě mírových smluv si Čínu rozdělily.

Čínský prezident Ťiang, britský princ Charles a premiér Blair při předání Hong-Kongu pod čínskou správu. Je 1. červenec 1997 a z  čínské strany viděná historie opiových válek právě skončila.

Porážka boxerského povstání znamenala konec čchingské dynastie. V roce 1911 byla svržena, Čína se stala republikou a z období vnitropolitických zmatků vzešly dva nejnacionalističtější a nejmilitantnější režimy, které kdy Čína ve svých dějinách měla.

Tchaj-pchingské povstání a Druhá opiová válka znamenaly zvrat pro celý Dálný Východ. Ostatní země, které do té doby považovaly Čínu za střed světa a svou zahraniční politiku vymezovaly pouze ve vztahu k ní, se na krátkou chvíli ocitly v mocenském vakuu. To však velmi rychle vyplnily zahraniční mocnosti. Běh po staletí neměnných dějin se náhle prudce zrychlil a bylo třeba reagovat rychle, přičemž omyly a chyby historie neodpustila.

Korea se rozhodla ještě více uzavřít před světem. Pobila zahraniční misionáře a totéž se snažila učinit s každým, kdo chtěl její klid narušit. Získala tím oddychový čas jen na několik desítek let. Pak se stala hračkou v rukou velmocí. Nejprve se o ní utkala Čína s Japonskem, potom Japonsko s Ruskem. Mezi roky 1905 – 1945 se nalézala „pod japonskou ochranou“. Po japonské porážce v druhé světové válce si ji mezi sebou rozdělily Spojené státy a Sovětský svaz. Rozdělená země se stala žhavým bodem studené války, tragikomicky trpící diktaturami zcela protichůdných forem politického spektra. Zatímco sever skončil pod ultralevicovými stalinisty, jih pod ultrapravicovými generály. Paradoxně je dnes Jižní Korea, kde vojenská diktatura skončila na přelomu osmdesátých a devadesátých let, po Filipínách nejkřesťanštější zemí v Asii s velmi levicově (a protiamericky) naladěným obyvatelstvem. Severní Korea zůstává po Bhutánu pravděpodobně nejuzavřenější zemí světa.

Do války s muzikou. Severokorejští armádní hudebníci vyhrávají čínským „dobrovolníkům“ maršála Penga, vstupujícím na území KLDR do korejské války.

Japonsko vykročilo do nové doby úplně jinak. Když Američané pod hrozbou námořních děl donutili Japonce podepsat obchodní smlouvy, v sérii válek a povstání  císař a samurajové nejprve svrhli dvě a půl století trvající šogunát, načež císař zrušil tisíce let trvající výsady samurajů. Země se otevřela cizincům, jejich investicím a technologiím, japonští studenti zamířili na zahraniční univerzity. Během pár desítek let se stalo Japonsko regionální velmocí, která v roce 1895 porazila Čínu. Když o deset let později Japonsko porazilo i Rusko, stalo se velmocí světovou. Po první světové válce se po Velké Británii a Spojených státech stalo třetí největší námořní mocností na světě. O pár desítek let později se společně s Německem a Itálií pokusilo ovládnout svět. Po prohrané válce vrhlo všechny síly do průmyslu, výzkumu a vývoje, aby se stalo mocností průmyslovou.

Zůstává otázkou, kdy příběh čaje, opia a válek uzavřít. Zda v roce 1943, kdy v Číně,  aktivnímu účastníkovi spojenecké protijaponské koalice, přestaly platit nankingské dohody a čínští občané dostali ve vztahu k cizincům stejná práva, jakých požívali cizinci ve vztahu k Číňanům. Nebo v roce 1945, kdy se stala Čína zakládajícím členem OSN a jedním z šesti stálých členů Rady bezpečnosti. Nebo v roce 1949, kdy v občanské válce zvítězili v Číně komunisté a jejich vůdce Mao Ce-tung podrobil zemi velmi drastické protiopiové kůře. Během pár let klesla spotřeba opia v kontinentální Číně k nule.

Stejně tak by bylo možné příběh ukončit korejskou válkou v letech 1950–1953, kdy se čínští „dobrovolníci“ postavili na stranu severokorejských komunistů proti silám OSN a poprvé v dějinách prokázali, že dokážou být cizincům vojensky více než vyrovnaným soupeřem.

Skončit by bylo možné i v letech sedmdesátých, kdy Spojené státy diplomaticky uznaly kontinentální Čínu, navázaly s ní diplomatické styky (do té doby považovaly za představitele Číny Čankajškův nacionalistický režim na  Tchaj-wanu), načež vojensky sílící Čína začala hrát třetí stranu mocenského trojúhelníku v soupeření USA a SSSR.

I proto mohla Čína v letech devadesátých vystupovat v rozhovorech s Velkou Británií z hlediska síly a kromě předání Nových teritorií v Hongkongu (pronajatých v roce 1898 na 99 let) požadovat převzetí úplně celé kolonie. To, jak moc se za oněch 99 let časy změnily, ukázal fakt, že Británie Číně ustoupila.
A tak příběh skončí až v úterý 1. července 1997, kdy „Hodiny převzetí“ na pekingském náměstí Tchien-an-men dospěly k nule. Poslední britský guvernér opustil úřad a správu Hong-Kongu převzala Čínská lidová republika. Během přebírání mohutně industrializovaného území, plného mrakodrapů, kontejnerových terminálů, hotelů, obchodních sítí, továren, loděnic, elektráren, telekomunikačních sítí a bank, mnohé západní noviny vzpomínaly na první opiovou válku, rok 1841 a poznámku lorda Palmerstona o „pustém ostrově, na kterém stěží najdete dům.“

Málokdo si přitom vzpomněl na rok 1657, kdy pan Thomas Garraway začal v kavárně v Exchange Alley mezi ulicemi Lombard a Cornhill Street prodávat nový, „zdraví prospěšný“ nápoj, „jasnící zrak a zachovávající skvělou kondici až do pozdního věku“, kterému se v různých čínských dialektech říká „čcha“, „čchaj“ či „tchaj“, Britové mu budou říkat „tea“ a Češi „čaj“.