Vladimír Megre - Anastasia 1. díl

Jedna z nich stojí přede mnou i nyní. Jestlipak dnešní systém vzdělání a výchovy umožňuje člověku pochopit podstatu bytí a určit správné priority? Napomáhá, nebo naopak brání tomu, aby si uvědomil svou podstatu a předurčení?

Stvořili jsme velikánský systém vzdělání. Na základě tohoto systému učíme naše děti a jeden druhého v mateřské školce, ve škole, na vysoké, v aspirantuře. Tento systém nám pomáhá dělat vynálezy, létat do vesmíru. Podle tohoto systému vytváříme celý svůj život. Snažíme se poznat vesmír, atom, různé anomální jevy. Rádi o nich diskutujeme a popisujeme je v senzačních článcích, ve vědeckých publikacích. Jenom jeden jev se z nějakých důvodů snažíme obejít. Budí dojem, že se bojíme o něm mluvit. Bojíme se proto, že snadno ničí náš vzdělávací systém, vědecké závěry, směje se nad realitou naší existence. A my se snažíme tvářit, že ten jev neexistuje. Ale on existuje a bude existovat, i když se od něj odvracíme a obcházíme ho. Zdalipak není na čase se na něj více soustředit a společným úsilím lidských rozumů odpovědět na otázku, proč všichni velcí myslitelé, lidé, co stvořili různá náboženská učení, která následuje nebo se alespoň snaží následovat větší část lidstva, před stvořením svých vědeckých děl odcházeli jako poustevníci do lesa?

Všimněte si, ne do nějaké superakademie, ale právě do lesa.

Proč odešel starozákonní Mojžíš do horského lesa a vrátil se s posvátnými deskami? Proč se Ježíš Kristus vzdaloval dokonce i od svých žáků? Proč člověk jménem Siddhártha Gautama, který žil v Indii v polovině šestého století před naším letopočtem, odešel na sedm let do lesa a pak vyšel k lidem s učením, které i dnes, po uplynutí tisíciletí, znepokojuje lidské rozumy a jmenuje se buddhismus? A tohoto člověka později pojmenovali Buddhou. Proč také naši ne tolik vzdálení praotcové, jako byl například Serafim Sarovskij nebo Sergij Radoněžskij, také odcházeli do lesa jako poustevníci a za nějakou dobu poznali tak hlubokou moudrost, že za nimi jezdili na poradu králové tohoto světa?

Na místě jejich putování se stavěly kláštery a majestátní chrámy. Například Trojicko-Sergijevská lávra ve městě Sergijev Posad v Moskevské oblasti dodnes přitahuje davy lidí. A to vše začalo jedním poustevníkem.

Proč? Co nebo kdo pomáhal těmto lidem postihnout moudrost? Kdo jim dal vědění a přiblížil je k pochopení podstaty existence? Jak žili, co dělali, o čem přemýšleli, když se vzdálili do lesa?

Tyto otázky vyvstávaly přede mnou po rozhovorech s Ana­stasií. Tehdy jsem začal číst veškerou literaturu o poustevnících. Ale odpověď jsem dodnes nenašel. Z nějakých důvodů se nikde nepíše o tom, co se tam s nimi odehrálo.

Snažím se popsat události třídenního pobytu v lese a své pocity z komunikace s Anastasií s nadějí, že se někomu podaří vystihnout podstatu tohoto jevu.

Zatím ze všeho, co jsem uviděl a uslyšel, je zřejmé jedno: lidé žijící jako poustevníci v lese, Anastasia také, vidí náš život jinak než my.

Některé její názory jsou zcela opačné než obecně přijaté. Kdo je blíž k pravdě? Kdo to má posoudit? Mou úlohou je jenom vyložit to, co jsem viděl a slyšel, a tím dát možnost odpovědět na otázku jiným.

Anastasia žije v lese úplně sama, nemá bydliště, skoro nenosí oblečení a nemá zásobu potravin. Je potomkem těch lidí, kteří tady žili po tisíce let, a je to jakoby jiná civilizace. Myslím, že tito lidé přetrvali dodnes díky tomu, že se navenek snaží nijak nelišit od obyčejných lidí a jakoby s nimi splývají. V místech trvalého bydliště splývají s přírodou. Určit podobná místa není jednoduché. O přítomnosti člověka v nich vypovídá skutečnost, že jsou jakoby upravenější, hezčí, například jako Anastasiin palouček v tajze.

 

Anastasia se tady narodila a je neoddělitelnou částí přírody. Na rozdíl od velkých poustevníků neodešla do lesa jen na nějakou dobu. Ona se tam narodila a jen na krátko navštěvuje náš svět. A na první pohled neobvyklý jev při pokusu ovládnout Anastasii, když jsem najednou pocítil velký strach a ztratil vědomí, se vysvětlil velmi jednoduše. Člověk ochočuje kočku, psa, slona, tygra, orla, ale tady je ochočeno „všechno kolem“. A toto „všechno“ nemůže dovolit, aby se jí přihodilo něco špatného. Anastasia vyprávěla, že když se narodila a neměla ani rok, matka jí klidně mohla nechat samotnou na trávě.

„A ty jsi neumírala hlady?“ zeptal jsem se.

Mladá poustevnice se na mě nejdřív udiveně podívala a pak odpověděla:

„Otázka stravování nemá být pro člověka problémem. Musíš jíst jako dýcháš, aniž bys odpoutával svou mysl od toho hlavního. Stvořitel svěřil tento úkol jiným, aby člověk mohl žít jako člověk a plnil své předurčení.“

Najednou luskla prsty a vedle se objevila veverka, která jí skočila na ruku. Anastasia přiblížila čumáček zvířete ke rtům a veverka jí předala ze své tlamičky již očištěné semínko cedrového ořechu. To se mi nezdálo fantastické. Vzpomněl jsem si, jak v Novosibirském akademickém městečku si veverky zvyklé na lidi vyprošují od kolemjdoucích krmení a ještě se zlobí, když je nekrmí. Tady jsem pozoroval opačný proces. Ale to je tajga. A tak jsem jí řekl:

„V normálním, našem světě je všechno jinak. Zkus luskat prsty u stánku, dokonce na něj můžeš i bubnovat, nikdo ti nic nedá. A ty mi říkáš, že Stvořitel všechno zařídil.“

„Kdopak může za to, že se člověk rozhodl měnit již stvořené? Na lepší nebo horší? Zkus to pochopit sám.“

Na otázky stravování má Anastasia jednoduchý názor. Je hřích plýtvat myšlenkou na takové maličkosti, a proto na stravu nemyslí. Ale my v civilizovaném světě na ni myslet musíme.

 

Známe mnoho příkladů z literatury, novin a televizních programů, když nemluvňata, která se náhodou ocitla v rukou divoké přírody, vykrmovali vlci. Tady ale generace žijí stále a jejich vztahy se světem zvířat jsou jiné než u nás. Zeptal jsem se jí:

„Proč ti není zima, když já mám bundu?“

„Proto,“ odpověděla, „že organizmus lidí, kteří se balí do šatů, schovávají se před zimou a vedrem do úkrytů, víc a víc ztrácí schopnost se adaptovat na změnu prostředí. Já jsem tuto schopnost neztratila, proto i šaty tolik nepotřebuji.“

 

„Tomu se říká pozvat na návštěvu. K sobě domů. Myslel jsem si, že tu jsou alespoň nějaké budovy, ty ale mě nenecháš rozdělat oheň, v noci mi podstrkáváš zvířata. Když nemáš normální dům, pak nemáš zvát návštěvu.“

„Dobře, Vladimíre, nerozčiluj se prosím a neboj se. Nic špatného se ti nestane. Když chceš, tak si lehnu vedle tebe a zahřeji tě.“

Tenkrát v brlohu-zemljance bylo ještě více cedrových větviček, suché trávy, zdi byly také protkány větvemi.

Svlékl jsem se. Položil jsem pod hlavu kalhoty a svetr. Lehl jsem si a přikryl se bundou. Cedrové větvičky šířily právě to fitoncidní aróma, o kterém se mluvilo ve vědeckopopulární literatuře, že toto aróma očišťuje vzduch, i když v tajze vzduch je i tak čistý. Dýchalo se lehce. Suchá tráva a květiny přidávaly další, nějakou neobyčejnou, jemnou vůni.

Anastasia dodržela slovo a lehla si vedle mě. Pocítil jsem, že aróma jejího těla převyšovalo všechny vůně. Bylo příjemnější než nejvybranější parfémy, které jsem kdykoliv cítil, když jsem se přiblížil k ženě. Ale mě ani v myšlenkách nen