Vladimír Megre - Anastasia 2. díl - Zvonící cedry
| Kategorie: | Slovanství |
|---|---|
| Hmotnost: | 0.217 kg |
| Autor: | Vladimír Megre |
| Vydavatel: | Zvonící cedry |
230 Kč
–18 %
V druhém dílu autor popisuje události, které se odehrály po jeho návratu z tajgy. Nechybí zde ani Anastasiina vyprávění o léčení a příčinách lidských neduhů. Mimo jiné V. Megre zveřejňuje informaci o unikátních svatyních, jež mají větší energetickou sílu než egyptské pyramidy.
Autor: Vladimír Megre
Stran: 200
Rozměr: 14 × 20,5 cm
Vazba: brožovaná
Nakladatelství: Zvonící cedry
Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská
Rok vydání: 2009 (2.vydání)
ISBN: 978-80-904001-4-6
Úryvek z knihy:
Mimozemšťanka nebo člověk
Dříve, než budu vyprávět o událostech souvisejících s Anasta
sií, chci poděkovat všem vůdcům duchovních směrů, vědcům
a novinářům, obyčejným čtenářům, kteří mi poslali dopisy, duchovní
literaturu, komentáře k událostem vyloženým v první
knize. Popisy Anastasie jsou různé. Tisk ji nazývá: „Hospodyní
tajgy“, „Sibiřskou vševědkou“, „Věštkyní“, „Božským projevem“,
„Mimozemšťankou“. Proto jsem na otázku moskevské novinářky
Marie Karpinské: „Miluješ Anastasii?“ odpověděl: „Nevyznám se
ve svých citech.“ A vzápětí se rozšířily řeči, že nejsem schopen
cosi pochopit kvůli duchovní nekompetentnosti. Ale jak je možné
milovat, když nemáš jasno, koho miluješ? Vždyť doteď není
jasné, kdo je Anastasia ve skutečnosti. Opřel jsem se o její tvrzení:
„Jsem člověk. Žena.“ a pokusil jsem se přesvědčit o tom sám sebe,
najít vysvětlení pro její neobvyklé schopnosti. Ze začátku všechno
vychá zelo.
Kdo je Anastasia?
Je to mladá žena, která se narodila a žije jako poustevnice ve
vzdálené sibiřské tajze. Po smrti rodičů ji vychovávali dědeček
a pradědeček, kteří také vedou poustevnický život.
Můžeme považovat za neobvyklé to, že Anastasii jsou oddána
divoká zvířata?
Na tom také není nic neobvyklého. Na venkovském dvorku
mezi sebou velmi dobře vychází různá zvířata a s úctou se chovají
ke svému hospodáři. Složitější bylo pochopit mechanizmus, pomocí
něhož ona vidí na dálku, ví do detailu o různých událostech,
dokonce tisíce let starých, lehce se vyzná v našem současném
životě. Jak funguje její paprsek, který na dálku léčí lidi, proniká
do dávné minulosti a nahlíží do budoucna?
Profesor fi lozofi e K. I. Šilin ve svých pracích, věnovaných
analýze Anastasiiných výroků a skutků, napsal: „Anastasiin tvůrčí
potenciál je všeobecný, nikoliv čistě individuální dar Boží, dar od
Přírody. My všichni a každý zvlášť jsme spojení s vesmírem.
Zabránit budoucí katastrofě můžeme harmonickým sloučením
odvěkých kultur. Vývoj této kultury, takzvané kultury harmonicky
čistého dětství, dává „ženský“ typ kultury, který se nejvýrazněji
projevil v buddhis mu, ale také v naší Anastasii. Právě proto se uvádí
následující řetězec jmen: Anastasia = Tára = Buddha = Maitréja.
Anastasia je dokonalým člověkem, podobným Bohu.“
Nemám právo soudit, zda je tomu tak, nebo ne. Ale nechápu,
proč tedy Anastasia nenapíše nějaké učení, jako všichni osvícení,
podobní Bohu, a místo toho se po dobu svých dvaceti uvědomělých
let zabývá zahrádkáři.
Nicméně, po přečtení vyjádření vědců jsem došel k závěru, že
tato žena není šílená. Věda má alespoň hypotézy týkající se toho,
co řekla, a v některých směrech se provádějí i výzkumy.
Například na otázku: „Anastasie, jakým způsobem zachycuješ
a popisuješ různé tisíce let staré situace, a dokonce i myšlenky
velkých lidí z minulosti?“ odpověděla:
„První myšlenka, první slovo bylo u Stvořitele. Jeho myšlenky
žijí dodnes, neviditelně nás obklopují a zaplňují vesmírný
prostor, odrážejí se v materiálních živých tvorech, stvořených pro
toho hlavního, pro člověka! Člověk je dítě Stvořitele. A jako každý
rodič On nemohl přát svému dítěti méně, než měl sám. Dal
mu všechno. Dokonce víc! Dal mu svobodu volby. Člověk může
tvořit a zdokonalovat svět silou své myšlenky. Ani jedna myšlenka,
vyprodukovaná člověkem, nikam nezmizí. Pokud je světlá,
zaplňuje světlé prostranství a staví se na stranu Světlých sil, pokud
je temná, přechází na protější stranu. I dnes může každý člověk
využít jakoukoliv myšlenku, kdykoliv vyprodukovanou člověkem
nebo Stvořitelem.“
„Proč je tedy nevyužívají všichni?“
„Využívají je všichni, ale v různé míře. Aby je bylo možno
využívat, je třeba myslet, jenže kvůli každodenním starostem se
to nedaří každému.“
„Takže stačí se jenom zamyslet a všechno se podaří? Dokonce
bychom mohli poznat i myšlenky Stvořitele?“
„Abychom poznali myšlenky Stvořitele, je třeba dosáhnout
Jeho čistoty úmyslů a Jeho rychlosti pohybu myšlenky. Abychom
poznali myšlenky osvícených, je třeba mít jejich čistotu úmyslů
a umět myslet jejich rychlostí. Pokud člověk nemá dostatečnou
čistotu úmyslů, aby mohl komunikovat s paralelou Světlých sil,
kde žijí světlé myšlenky, pak je bude čerpat z temného protějšku.
V důsledku toho trápí sám sebe a mučí jiné.“
Nevím, zda tyto její výroky přímo nebo nepřímo vysvětlil ředitel
Mezinárodního institutu teoretické a užité fyziky Akademie
přírodních věd Ruska akademik A. E. Akimov v časopise „Zázraky
a příhody“ v článku „Fyzika uznává Nejvyšší rozum“, kde píše:
„Existovaly a existují dva směry poznání přírody. Jeden představuje
západní věda, a tedy znalosti získávané metodou, kterou
využívá Západ: důkaz, pokus atd. Druhý – východní, představuje
znalosti, které přichází zvenčí, ezoterickou cestou ve stavu meditace.
Ezoterické znalosti se nezískávají, jsou člověku dány.
Tak se stalo, že v určité fázi byla tato ezoterická cesta ztracena
a vytvořila se jiná, velice složitá a pomalá. Za posledních tisíc let
jsme touto cestou dosáhli znalostí, které měli na Východě před
třemi tisíci lety.
Intuitivně jsem přesvědčen, že pravdu měli ti, kteří říkali: hmota,
jež na úrovni pole zaplňuje celý vesmír, je jakousi vzájemně
souvislou strukturou. V kapitole „Vesmír jako superpočítač“ knihy
„Souhrn technologií“ vyslovil Stanislav Lem myšlenku o existenci
ohromného Vesmírného mozku, který je jako počítač. Představte
si počítač, který je při objemu pozorovaného vesmíru o poloměru
kolem 15 mld. km naplněný prvky o objemu 10–33 cm3.
A takovýto mozek, zaplňující celý vesmír, samozřejmě disponuje
možnostmi, které si těžko můžeme představit nebo vymyslet.
A když vezmeme v úvahu to, že tento mozek ve skutečnosti funguje
nikoliv jako počítač, ale na základě takzvaných torzních polí,
pak to vysvětluje skutečnost, že: „projevy Absolutna dle Schellinga
nebo Sunyaty, staré vedické literatury, představují právě počítací
stroj. A kromě něj ve světě nic neexistuje. Zbytek je tou či onou
formou Absolutna.“
O paprsku působícím na dálku říká řádný člen Ruské
Akademie lékařských věd akademik Vlail Kaznačejev v článku
„Živé paprsky a živé pole“ (časopis „Zázraky a příhody“ z 3. 5. 96)
následující:
„Zřejmě měl Vernadský pravdu, když položil otázku: jakpak
něco ideálního a myslícího přemisťuje planetu Zemi do nové
evoluční fáze? Jak? Prací, výbuchy, technogenní činností? Tak
jednoduše to vysvětlit nejde. Fakta nasvědčují tomu, že člověk,
manipulant, může měnit na dálku stav elektronických přístrojů.
Jakoby sráží stupnici přístrojů, a to na dálku. V současné době
se v Novosibirsku pracuje na dálkovém spojení s Norilskem,
Diksonem, Simferopolem a také s Ťumenským trojúhelníkem,
s Americkým centrem na Floridě. A dálkové spojení s člověkem,
přístrojem a manipulantem se navazuje spolehlivě a přesně.
9
Jedná se o neznámý jev, kterým je součinnost živé látky na velké
vzdálenosti.“
Bohužel v článcích je mnoho nepochopitelných termínů, odkazů
na studie jiných vědců. Je složité přečíst je všechny a navíc
pochopit.
Ale pochopil jsem, že věda ví o schopnosti člověka kontaktovat
se s jiným člověkem na dálku, ví i o vesmírné „databance“,
kterou používá Anastasia, a říká jí dimenze Světlých sil, nebo
dimenze, v níž žijí všechny myšlenky, vyprodukované člověkem.
O tomto jevu mluví současná věda také a říká mu superpočítač.
Dále jsem potřeboval pochopit, jakým způsobem se mně,
člověku, který se nikdy nezabýval literární činností a nemá pro
to řádné vzdělání, podařilo napsat knihu, která nenechavá lidi
chladnými.
Když jsem byl v tajze, Anastasia mi řekla: „Udělám z tebe
spisovatele. Napíšeš knihu a bude ji číst mnoho lidí. Tato kniha
bude příznivě působit na čtenáře.“ Teď je kniha napsána. A mohli
bychom předpokládat, že to je jenom Anastasiina zásluha. Ale
pak je třeba určit, jakým způsobem tato kniha působí na tvůrčí
schopnosti jiných lidí. Jenže zatím se to nikomu nepodařilo. Pro
usnadnění úkolu lze samozřejmě předpokládat, že mám nějaký
talent a po tom, co jsem získal zajímavé informace, jsem je jednoduše
popsal. Pak se zdá, že všechno do sebe zapadá. Všechno
má své vysvětlení. Není třeba dále ztrácet čas čtením vědecké
a duchovní literatury, klást otázky odborníkům. Ale Anastasia
ukázala nový jev, který zatím nemohu pochopit ani já, ani nikdo
z těch, kteří mi pomáhali.
Pokud si pamatujete, v první knize jsem napsal to, co mi
řekla ještě před dvěma lety: „Malíři namalují obrazy, básníci na10
píší básně a bude o mně natočen fi lm. Budeš se na to vše dívat
a vzpomínat na mě…“
Na mou otázku: „Může předpovídat budoucnost?“ Anastasiin
dědeček odpověděl:
„Vladimíre, Anastasia nepředpovídá budoucnost, má schopnost
ji vytvářet a vtělovat do života.“
Slova jsou jen pouhá slova. Člověk toho napovídá hodně.
I těmto slovům jsem nepřikládal zvláštní význam a hodnotil jsem
je jako něco alegorického. Protože jsem ani netušil, jak přesně se
v reálném životě uskuteční všechno, co řekla. Ale neuvěřitelné se
děje! To, co řekla Anastasia, se s jistotou začíná realizovat.
Ze začátku se proudem sypaly básně. Částečně jsem je zveřejnil
na konci první knihy. Pak se v různých městech začaly otvírat
„Anastasiiny domky“. V prvním z nich, ve městě Gelendžik,
byly vystaveny obrazy moskevské malířky Alexandry Vasiljevny
Sajenkové. Obrazy věnované Anastasii, přírodě.
Vešel jsem do tohoto domku, podíval jsem se na zdi ověšené
velkými obrazy a okolní prostor se jakoby začal měnit. Z mnohých
obrazů se na mě svýma dobrýma očima dívala Anastasia.
A ty náměty! Představte si, na některých obrazech byly náměty
z druhé knihy, kterou jsem ještě nenapsal. Byla tam i zářící koule,
která se občas objevuje vedle Anastasie. Pak jsem se dozvěděl, že
tato malířka nemaluje štětcem, ale konečky prstů. Většina obrazů
již byla prodaná, ale zůstala na výstavě, protože lidé se na tyto
obrazy stále chodili dívat. Jeden z nich mi malířka darovala. Byli
na něm zobrazeni Anastasiini rodiče. Od tváře její maminky se
nedal odvrátit pohled.
Začal jsem od různých fi lmových studií dostávat nabídky na
natočení fi lmu o Anastasii. A už to pro mě bylo samozřejmostí.
Když jsem se rukama dotýkal obrazů a listů s básněmi, poslouchal
písně a prohlížel záběry natočeného fi lmu, snažil jsem se
pochopit, co se odehrává. Kromě toho ještě Moskevské výzkumné
centrum, které se zabývá výzkumem jevů spojených s Anastasií,
udělalo závěr: „Největší duchovní učitelé, kteří jsou známí svými
náboženskými učeními, fi lozofi ckým a vědeckým bádáním, nedosahují
rychlosti Anastasiina působení na lidský potenciál. Jejich
učení dosáhla viditelného projevu v reálném životě po uplynutí
stovek a tisíců let od okamžiku jejich vzniku.
Anastasia za pouhé dny a měsíce nějakým neznámým způsobem,
bez kázání a všelijakých duchovních traktátů, působí přímo
na city a vyvolává emocionální vzplanutí, tvůrčí rozmach, který
se realizuje ve skutečných dílech řady lidí, kteří se jí „dotknou“
myšlenkou. Vidíme je v podobě uměleckých děl, vnímáme je jako
nadšený zápal pro světlé a dobré.“
Jakýmpak způsobem se tato osamělá poustevnice, žijící ve
vzdálené sibiřské tajze, ve stejnou dobu jakoby vznáší nad reálným
prostorem našeho života? Jakým způsobem rukama jiných
lidí materializuje umělecké výtvory? A všechny jsou o světlém,
dobrém, o Rusku, přírodě a lásce.
„Anastasia zasype svět velkou poezií lásky. Básně a písně budou
jako jarní déšť omývat naši Zemi od nahromaděné špíny,“
řekl její dědeček.
„Ale jak to udělá?“ ptal jsem se.
Odpověděl:
„Rozdává nadšení energií vlastního vzplanutí, silou svého
snu.“
„Jakou sílu skrývá její touha?“
„Sílu Člověka-Tvůrce.“
„Ale za svá díla má člověk dostávat odměnu, poctu, peníze,
tituly. Ona je však odevzdává jiným zdarma. Proč?“
„Je soběstačná. Vlastní uspokojení a upřímná láska alespoň
některého jedince jsou pro ni nejvyšší odměnou,“ odpověděl
Anastasiin dědeček.
Pro mě však bylo těžké pochopit celkový smysl těchto slov.
Ve snaze uvědomit si, kdo je Anastasia, a určit svůj vztah k ní,
jsem dál poslouchal různé názory na tuto ženu a četl duchovní
literaturu. Za půldruhého roku jsem obsáhl víc literatury, než
za všechna léta předchozího života. A čeho jsem docílil? Udělal
jsem pro sebe pouze jeden nepochybný závěr: „V řadě rozumných
knih, které se ucházejí o historickou hodnověrnost, duchovnost
a upřímnost, je samá drzá lež.“
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.
Přidat hodnocení
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.
