Vladimír Megre - Anastasia 3. díl - Prostor Lásky
| Kategorie: | Slovanství |
|---|---|
| Hmotnost: | 0.209 kg |
| Autor: | Vladimír Megre |
| Vydavatel: | Zvonící cedry |
230 Kč
–18 %
Třetí kniha nás opět přenáší do tajgy. Autor poprvé navštíví svého malého synka – společné dítě s Anastasií. Mladá poustevnice na vlastním příkladu ukazuje geniální přístup k výchově dětí a vysvětluje roli rodičů v tomto procesu. Najdeme zde také informace o unikátní škole akademika Ščetinina, v níž žáci během jednoho roku jsou schopni probrat program celé střední školy, hledají spojitost mezi vědami a vytváří své vlastní vzdělávací programy.
Autor: Vladimír Megre
Stran: 192
Rozměr: 14 × 20,5 cm
Vazba: brožovaná
Nakladatelství: Zvonící cedry
Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská
Rok vydání: 2010 (2.vydání)
ISBN: 978-80-904001-9-1
Úryvek z knihy:
Přepadení
K táboru se blížil vrtulník. Všichni jsme se mlčky dívali, jak
se snášel. Lidé, kteří vyšli z vrtulníku, se přiblížili k naší skupině.
Piloti se také podívali na Anastasii. Skupina zdravých, ozbrojených
mužů se mlčky dívala na osamělou ženu v starém svetříku
stojící před nimi a všem bylo jasné – tato žena musí být zajata.
Otázkou bylo jen, jak tento únos provést dle možností slušně.
Po dlouhé pauze promluvil Boris Moisejevič a všechno vyložil
na rovinu:
,Anastasie, máte pro vědu určitý význam. Bylo již rozhodnuto
o vašem stěhování. Je to nutné i pro vaše dobro. Jestliže to
kvůli nepochopení situace odmítnete udělat dobrovolně, budeme
nuceni vás dopravit silou. Samozřejmě budete chtít, aby vaše
dítě bylo s vámi i na novém místě. Ukažte na mapě svůj palouk
a vrtulník přiveze vaše dítě. Později můžeme odchytit i některá
zvířata a přestěhovat je k vám do nového bydliště. Opakuji, to
všechno je nutné pro vaše dobro, dobro vašeho syna a ostatních
lidí. Vždyť chcete být prospěšná lidem?‘
,Ano,‘ s klidem v hlase odpověděla Anastasia a hned přidala,
,jsem připravena se s lidmi podělit o vše, co vím, pokud je to bude
zajímat, ale se všemi lidmi.
Věda není vlastnictvím celé společnosti. Její úspěchy ze začátku
využívají lokální skupiny a často v zištném osobním zájmu.
Většina dostává pouze to, co lokální skupiny považují za vhodné
zveřejnit. Třeba vy, koho představujete? Copak nejste uzavřená
skupina? Nemohu s vámi odjet. Musím vychovat člověka, svého
syna. V plné míře je to možné udělat tam, kde je vytvořený
Prostor lásky. Tento prostor byl utvářen a zdokonalován mými
vzdálenými a blízkými rodiči, je zatím malý, ale právě přes něj
jsem spojená se vším, co existuje ve vesmíru. Každý člověk by
měl vytvořit kolem sebe svůj Prostor lásky, darovat jej svému dítěti.
Nelze trestuhodně rodit děti, aniž bychom pro ně připravili
takový prostor. Každý člověk by měl vytvořit kolem sebe malý
Prostor lásky. A když to pochopí a udělá každý, pak celá Země se
stane zářícím bodem lásky ve vesmíru. Tak to chtěl On a v tom
je předurčení člověka. Neboť pouze člověk dokáže vytvořit něco
podobného.‘
Dva silní muži z ochranky obešli Anastasii zezadu. Není známo,
na čí povel jednali, zda na povel velitele ochranky, nebo to
všechno bylo naplánováno dřív. Podívali se na sebe a současně
chytili Anastasii za ruce. Provedli to profesionálně, ale také s určitým
strachem. Pevně ji drželi za ruce, jako chyceného ptáka za roztažená
křídla. Robustní, nakrátko ostříhaný velitel ochranky vyšel
dopředu a postavil se vedle Borise Moijsejeviče. Na Anastasiině
tváři nebyl strach. Ale už se na nás nedívala. Lehce sklonila hlavu
k zemi, její oči byly sklopené, skrývaly pohled. Promluvila, aniž
by zvedla pohled, ale stále klidně a laskavým hlasem.
,Nepoužívejte, prosím, násilí, je to nebezpečné.‘
,Pro koho?‘ chraptivým hlasem se zeptal velitel ochranky.
,Pro vás. I já se budu cítit nepříjemně.‘
Boris Moisejevič, ve snaze zakrýt strach nebo nervozitu, se
zeptal:
,Můžete využít schopnosti, které nejsou vlastní člověku, a způsobit
nám fyzickou bolest?‘
,Jsem člověk. Člověk, jako všichni lidé. Ale začínám se zneklidňovat.
Vzrušení může způsobit nechtěné následky.‘
,Co, například?‘
,Hmota… buňka… atomy… atomové jádro… chaoticky se
pohybující částečky jádra. Víte o nich. Když si je jasně a přesně
představíte, uvidíte, prostudujete, ve své představě vyvedete z jádra
alespoň jednu chaoticky pohybující se částečku, hmota se
začne…‘
Anastasia otočila hlavu stranou, trochu nadzvedla řasy a zaměřila
pohled na kámen, ležící na zemi. Kámen se začal rozpadat
na jednotlivé částečky a proměnil se v hromádku písku. Pak
se podívala na velitele ochranky, přimhouřeně zaostřila pohled.
Z okraje levého ucha velitele ochranky začala vycházet pára. Ušní
chrupavka pomalu, milimetr za milimetrem mizela a najednou
mladý muž, stojící vedle něj, s tváří zbledlou strachem vyndal
pistoli. Udělal to automaticky, profesionálně, bez přemýšlení.
Rychle namířil pistoli na Anastasii a vystřelil do ní celý zásobník.
Zřejmě v tento okamžik myšlenky každého z nás letěly velmi
rychle a stalo se něco, co již známe z případů, které se přihodily
vojákům v době války. Když v extrémních podmínkách viděli
mířící střelu nebo kulku. I když letí svou obvyklou rychlostí,
díky zrychlení mysli a vnímání se zdá, že letí pomalu. Viděl jsem
jak směrem k Anastasii jedna za druhou letěly kulky, vystřelené
z pistole zbledlého člena ochranky. První, která letěla do hlavy, zasáhla
spánek. Následující k ní nedolétly, ještě při letu se rozpadly
na prach, jako ten kámen, na nějž se před chvílí dívala Anastasia.
Všichni jsme stáli jakoby v nějakém strnutí a dívali jsme se, jak
zpod šátku na Anastasiině tváři pomalu stékal krvavý potůček.
Ochranka, která držela Anastasii za ruce, se od ní při střelbě odklonila,
ale její ruce muži nepustili. Křečovitě se jí chytili a táhli
ji za ruce do různých stran. A najednou se po zemi kolem nás
začalo šířit modravé záření. Vycházelo odněkud seshora a sílilo.
Blahodárně nás okouzlovalo, nedávalo nám možnost se hýbat
ani mluvit. V naprostém tichu zazněla Anastasiina slova: ,Pusťte,
prosím, mé ruce. Mohu to nestihnout. Prosím, pusťte.‘
Ale, muži, jako by strnuli, jí stále křečovitě svírali ruce. Teď
chápu, proč zvedala nahoru ruku v typickém gestu, když komunikovala
s tebou. Tímto dávala najevo někomu nahoře, že je
v pořádku a nepotřebuje pomoc. Ale tentokrát jí nebylo umožněno
zvednout ruku… Modravé záření stále sílilo, pak něco jako
by zajiskřilo a najednou jsme ji uviděli. Uviděli jsme, jak nad
námi visela ohnivá koule, pulzující modrým světlem. Podobala
se kulovému blesku. A uvnitř ní jiskřilo, proplétalo se množství
blesků nebo výbojů. Občas prorážely modrý obal a dotýkaly se
vrcholů stromů, stojících daleko od nás, květin u našich nohou,
ale žádné škody jim neudělaly. Jeden z tenoučkých paprsků se
na okamžik dotkl závalu z kamenů a spadlého stromu v potoce.
Zával se hned proměnil v mráček a zmizel. Zřejmě paprsky, které
prorážely modrý povrch ohnivé koule, měly ohromnou sílu neznámé
energie. Byla řízená nějakým rozumem. Cítili jsme vedle
sebe přítomnost rozumné bytosti, disponující nepředstavitelnou
silou. Ale nejvíce neuvěřitelnými a nepřirozenými v dané situaci
byly naše pocity, způsobené její přítomností. Nebyl to ani strach,
ani napětí, naopak… Jen si to představ, v takové situaci jsme pocítili
klid a slast, jako by se vedle nás objevilo něco nám blízkého
a milého. Modrá pulzující koule se vznášela nad námi a jako by
zkoumala a hodnotila situaci. Najednou opsala ve vzduchu kruh
a spustila se k Ana stasiiným nohám. Modré záření zesílilo a jako
blahodárná malátnost nás uvolňovalo. Nechtělo se nám hýbat,
cokoliv poslouchat, ani mluvit. Hned několik ohnivých blesků
prorazilo modrý povrch, vrhlo se k Anastasii a začalo se lehce
dotýkat, jakoby hladit, prsty jejích bosých nohou. Anastasia se
vyprostila ze zajetí omámených ochránců a natáhla ruce ke kouli.
Ta se v mžiku ocitla u jejího obličeje a ohnivé blesky, které před
našima očima drtily kameny závalu v potoce na prach, se začaly
dotýkat jejích rukou a vůbec jim neubližovaly. Anastasia začala
mluvit s koulí. Její slova jsme neslyšeli, ale podle gest jejích rukou
a výrazu v tváři jsme pochopili, že se jí pokoušela něco vysvětlit
a dokázat, o něčem ji přesvědčit a že se to nedařilo. Koule neodpovídala,
ale stejně bylo jasné, že s ní nesouhlasí. Pochopili
jsme to podle toho, že Anastasia pokračovala v přesvědčování se
stále větším rozechvěním. Zřejmě vzrušením její tváře zčervenaly,
nepřestávala mluvit a sundala si šátek. Prameny zlatožlutých
vlasů spadly na Anastasiina ramena, přikryly již zaschlou krev
na její tváři. Viděli jsme, jak jsou překrásné a dokonalé rysy jejího
obličeje. Jako ohnivá kometa obletěla koule několikrát kolem
Anastasie a opět znehybněla u jejího obličeje. Tisíce tenkých
blesků se vrhly k zlatavým vlasům, pečlivě se dotýkaly každého
vlásku zvlášť, jemně je zvedaly a jako by hladily. Jeden z paprsků
nadzvedl celý pramen vlasů a odhalil ránu na Anastasiině spánku,
způsobenou výstřelem. Druhý začal pomalu klouzat po stopě
zaschlé krve. Ne slovy, ale pohyby ohnivých paprsků koule
jako by jí připomínala to, co se odehrálo a nesouhlasila s jejími
důvody. Stáhla do sebe všechny své paprsky, Anastasia sklonila
hlavu a ztichla. Koule ještě jednou obletěla kolem Anastasie
a vzlétla do výše. Modravé záření zesláblo, vraceli jsme se do původního
stavu. A když všechno bylo skoro jako předtím, modré
světlo začalo ustupovat před nahnědlou lehkou mlhou zvedající
se ze země. Zaplňovala všechno kolem, pouze Anastasia zůstávala
v malém modrém kruhu. A když nás nahnědlá mlha úplně
zahalila, poznali jsme, co je to peklo.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.
Přidat hodnocení
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.
