Vladimír Megre - Anastasia 4. díl - Stvoření

 

„Povím ti o stvoření, Vladimíre, a pak si každý odpoví na své otázky sám. Prosím, Vladimíre, poslouchej a napiš o velkém stvoření Stvořitele. Poslechni si a svou duší zkus pochopit úsilí Boží touhy.“

Anastasia pronesla tyto věty a rozpačitě ztichla. Dívá se na mě a mlčí. Zřejmě přišla do rozpaků proto, že pocítila nebo uviděla na mé tváři nedůvěru k tomu, že dokáže povědět o stvoření, o Bohu.

A proč by vlastně ve mně nebo v ostatních lidech neměla vznikat nedůvěra? Vášnivá poustevnice toho může hodně navymýšlet!

Žádné historické důkazy nemá. Jestli někdo může přesvědčivě mluvit o minulosti, tak jsou to historici nebo archeologové. A o Bohu se mluví v Bibli a v knihách jiných náboženství. V různých knihách. Jenomže z nějakého důvodu se tam o Bohu mluví odlišně. Zdalipak to není tím, že nikdo nemá pádné důkazy?

„Existují důkazy, Vladimíre,“ odpověděla najednou jistě a vzrušeně Anastasia na nevyslovenou otázku.

„A kde jsou?“

„Všechny důkazy a všechny pravdy vesmíru jsou navěky uchovány v každé lidské duši. Nepřesnost, lež nemohou žít dlouho. Duše je odmítá. Právě proto se člověku podvrhuje množství různých teorií. Lež potřebuje stále novou podobu. Právě proto lidstvo soustavně mění své společenské zřízení. Snaží se v něm najít ztracenou pravdu, ale mezitím se od ní stále vzdaluje.“

„Ale kdo a jak dokáže, že pravda je uvnitř každého? V duši nebo někde jinde v člověku? A pokud je, tak proč se skrývá?“

„Naopak, den co den se snaží zjevit každému člověku. Věčný život kolem a věčnost života vytváří pravda.“

Anastasia rychle přitiskla dlaně k zemi, přejela jimi po trávě a natáhla je ke mně.

„Podívej, Vladimíre, možná, že toto rozptýlí tvé pochybnosti.“

Podíval jsem se a uviděl: na napřažených dlaních byla semínka trávy, malý cedrový oříšek a plazil se tam nějaký brouček. Zeptal jsem se:

„Co to všechno znamená? No, například, ořech?“

„Podívej, Vladimíre, semínko je úplně malinké, ale když ho dáš do země, tak z něj vyroste majestátní cedr. Ne dub, ne javor, ne růže, ale jenom cedr. Ten opět zrodí stejné semínko a bude v něm, jako v tom prvním, veškerá informace Původních pramenů. Miliony let zpátky nebo vpřed, když se toto semínko dotkne země, tak z něj vzejde pouze výhonek cedru. V něm, v každém semínku Božích dokonalých výtvorů je Stvořitelem vložená všechna informace vrchovatou měrou. Míjí miliony let, ale informaci Stvořitele nikdy nedokáží vymazat. Také člověku, nejvyššímu výtvoru, v okamžiku stvoření bylo Stvořitelem odevzdáno všechno.

Všechny pravdy a všech na budoucí dění Otec, nadšený velkou touhou, vložil do svého milovaného dítěte.“

„Kdepak tu pravdu máme konec konců hledat? Je někde uvnitř? V ledvinách, srdci nebo mozku?“

„V citech. Pokus se určit pravdu svými city. Spolehni se na ně.

Osvoboď se od merkantilních teorií.“

„No dobře, pokud něco víš, tak mluv. Možná, že tě někdo dokáže pochopit svými city. Tak co je to Bůh? Mohli by Ho vědci definovat nějakou vědeckou formulí?“

„Vědeckou formulí? Tato formule svou délkou omotá Zem ne jedenkrát. Když skončí, tak vznikne nová. Bůh není méně než to, co může zrodit mysl. Je hmota a vakuum, i to, co není vidět. Je

nesmyslné pokoušet se Ho pochopit rozumem. Všechny formule Země, veškerou informaci vesmíru stlač v malinkém semínku své duše, proměň je v city a nech je, aby se projevily.“

„Ale co mám cítit? Mluv jednodušeji, konkrétněji, jasněji.“

„O, Bože, pomoz mi! Pomoz mi z dnešních spojení slov stvořit důstojný obraz.“

„No prosím, teď ti chybí slova. Raději nejdřív přečti výkladový slovník. Tam jsou všechna slova, která se teď používají.“

„Všechna dnešní. Ale současná kniha nemá ta slova o Bohu, která pronesli tví prarodiče.“

„Myslíš staroslovanská slova?“

„I dřívější. Před staroslovanským písmem byl způsob, kterým lidé předávali myšlenky svým potomkům.“

„Co to říkáš, Anastasie? Všichni vědí, že normální písmo přišlo se dvěma pravoslavnými mnichy. Jmenovali se… Jakpak se jim říkalo, zapomněl jsem.“

„Máš na mysli Cyrila a Metoděje?“

„No ano. Vždyť písmo vytvořili oni.“

„Přesněji řečeno – změnili písmo našich praotců.“

„Jak změnili?“

„Na příkaz. Aby kultura Slovanů navždy odešla v zapomnění.

Aby zbytky vědění Původních pramenů zmizely z lidské paměti a zrodila se nová kultura, aby se národy podřídily jiným žrecům*.“

„Co s tím mají společného písmo a nová kultura?“

„Kdyby se teď děti učily psát a mluvit cizím jazykem a používat dnešní by jim bylo zakázané, řekni, Vladimíre, jak by se tvá vnoučata dozvěděla o dnešní době? Je lehké lidem připraveným o znalost minulosti vnucovat nové vědy a vykládat je jako významné. Můžeš jim vyprávět o rodičích cokoliv. Odešel jazyk a s ním i kultura. Takový byl záměr. Ale ti, kteří si dávali takový cíl, nevěděli, že klíček pravdy vždy neviditelně zůstával v lidské duši. Stačí mu vypít kapku čisté rosy – a vzklíčí, zmužní. Podívej, Vladimíre. Přijmi, prosím, má slova, pociť, co za nimi stojí.“

Anastasia jednou pomalu pronášela slova, podruhé rychle odsekávala věty, anebo najednou zmlkla a na okamžik se zamyslela, jako by z prostoru dostávala fráze, táhlé a neobvyklé pro náš jazyk.

A občas se do její řeči vplétala nějaká pro mě neznámá slova. Ale pokaždé, jakmile pronesla nesrozumitelné slovo, jako by se vzchopila a nahradila je správnějším nebo srozumitelnějším. A když

mluvila o Bohu, stále se snažila něco dokázat:

„Je všeobecně známo, že člověk je podoba a obraz Boha. Ale v čem? Kde jsou v tobě jeho charakteristické rysy? Přemýšlel jsi o tom někdy?“

„Ne, nějak se mi nestávalo, abych o tom přemýšlel. Raději mi o nich pověz sama.“

„Když se člověk, unavený každodenním shonem, odebírá k spánku, když přestává cítit své uvolněné tělo, komplex neviditelných energií, jeho druhé „Já“, částečně opouští tělo. A v tomto okamžiku pro něj neexistují zemské hranice. Neexistují pro něj ani čas, ani vzdálenost. Jeho vědomí, za méně než okamžik, překonává jakékoliv vesmírné hranice. A komplex citů vnímá minulé nebo budoucí události, analyzuje, přirovnává je k sou časnému dni a touží. To vše vypovídá o tom, že člověk pociťuje nezměrný vesmír nejen svým tělem. Jeho Bohem darovaná mysl tvoří. Pouze lidská mysl má schopnost tvořit jiné světy nebo měnit již stvořené.

Stává se, že člověk ve spánku křičí, něčeho se leká. To se komplex jeho citů, osvobozený od pozemské pomíjivosti, leká spáchaného v minulosti nebo v budoucnu. Stává se, že člověk ve snu tvoří. Jeho výtvory se snaží pomalu nebo rychle vtělit do pozemského bytí. A zdali se vtělí ve zvrácené formě nebo zazáří harmonií, částečně nebo úplně, záleží na tom, do jaké míry se jeho tvoření zúčastní nadšení. Nakolik přesně a do detailů budou vzaté v úvahu všechny aspekty v okamžiku tvoření. Do jaké míry nadšení posílí jeho božské „Já“.

V celém vesmíru jen Bohu jedinému a Božímu synovi – člověku

– je vlastní tvoření. Počátkem všeho je Boží mysl. Jeho touha je přetvořena v živé hmotě. I lidským činům nejprve předchází myšlenka a touha. Všichni pozemští lidé mají stejné možnosti tvoření, ale každý je využívá jinak. I v tomto je člověku dána úplná svoboda. 

Svoboda je dána!…

Teď mi, Vladimíre, řekni: jaké se dnes Božím dětem zdají sny? Například tobě, tvým přátelům, známým. Na co používají své tvořivé touhy? Na co je používáš ty?“

„Já? No… jak to na co? Jako všichni jsem se snažil vydělat více peněz, abych si nějak zajistil život. Pořídil jsem si auto, a ne jedno. A mnoho dalšího, potřebného pro život, například slušný nábytek.“

„A to je všechno? Používal jsi svou, Bohu vlastní, tvořivou touhu pouze na to?“

„Vždyť ji na to používají všichni lidé.“

„Na co?“

„Na peníze! Jak se bez nich obejít? Jak se má člověk například obléknout do normálních šatů, lépe se najíst, něco si koupit, popít.

Všechno je tady jasné. A ty se pořád ptáš „na co?“.“

„Najíst se… popít. Vladimíre, pochop, toto všechno je v přebytku dáno od prvopočátku.“

„Dáno? No a kampak se to potom vytratilo?“

„A co si o tom myslíš ty?“

„Myslím, že se ty původní oděvy jednoduše roztrhaly, obnosily se a veškerou první potravu lidé již dávno snědli. Teď je jiná doba, jiná móda na oblečení a chutě ve vztahu k jídlu se také změnily.“

„Vladimíre, Bůh dal svému synovi netlející oděv, zásoby potravy jsou takové, že by se nikdy nevyčerpaly.“

„A kdepak je to všechno teď?“

„To vše se zachovalo dodnes, ono existuje.“

„Pak řekni kde. Jak lze najít skrýše, v nichž je dodnes ukryto tolik zásob?“

„Hned to uvidíš. Jenom se dívej city. Pouze city dokážeš poznat podstatu výtvorů Boží touhy.“