Při objednávce nad 1000 Kč dárek. Doručení do vánoc garantujeme u objednávek do Čt 19.12. do 13.30 hodin.

Andrej Platonov: Čevengur

Skladem (5 ks)
Kód: 3902
592 Kč –19 % 474 Kč
Kategorie: Knihy
Hmotnost: 0.68 kg
Autor: Andrej Platonov
Vydavatel: Dauphin
Andrej Platonov: Čevengur
592 Kč –19 %
  • Hrůzný román Andreje Platonova známý pod tajemným názvem Čevengur, vznikal v letech 1926–1929. Historicky zahrnuje období předrevoluční, dále éru válečného komunismu a nakonec dobu NEPu. Lze ho vnímat jako předehru „kolektivizačního“ hororu Jáma (česky Dauphin 2022).

  • Román v sobě soustřeďuje dvě navzájem nesounáležité tendence: utopické a dystopické.

  • Mnohé motivy Čevenguru připomínají scény z evangelia, jiné jako by vypadly z obžalovacích spisů norimberského procesu.

  • Přeložila Anna Nováková.
    115 x 200 mm, V2, klopy 536 stran
    ISBN: 978-80-7645-303-6

Ukázka:

Zachar Pavlovič k životu mnoho nepotřeboval – dokázal sedět celé hodiny na lokomotivě před dvířky topeniště, v němž hořel oheň.

Přinášelo mu to velkou radost, která mu nahrazovala přátelství a hovory s lidmi. Při sledování živého plamene cítil, že i on žije – hlava mu myslela, srdce cítilo a tělo se zvolna uspokojovalo. Zachar Pavlovič si vážil uhlí i profilové ocele, a vůbec všech spících surovin a polotovarů, ale doopravdy měl rád a vnímal jen hotový výrobek, to, v co se prací proměňuje člověk a co potom žije dál samostatným životem. V poledních přestávkách nespouštěl z lokomotivy oči a mlčky prožíval svou lásku k ní. Domů si nanosil šrouby, staré ventily, kohouty a další součástky. Vyrovnal si je na stole do řady a pořád se na ně díval a nikdy se necítil sám. Však také osamělý nebyl – stroje byly pro něho lidmi a ustavičně v něm probouzely city, myšlenky a přání. Přední dvojkolí lokomotivy, zvané běhoun, ho přimělo zamýšlet se nad nekonečností prostoru. Chodil kvůli tomu v noci ven dívat se na hvězdy – je-li svět dost prostorný a budou-li tu kola mít dost místa, aby mohla věčně žít a otáčet se. Zachar Pavlovič uvažoval, čemu se obloha podobá. A vzpomněl si na uzlovou stanici, kam ho posílali pro obruče. Z nástupiště nádraží bylo vidět moře osamělých návěstí – výhybky, semafory, křižovatky, výstražná světla a světla strážních domků i reflektory jedoucích lokomotiv. Obloha byla stejná, jen vzdálenější a jaksi uspořádanější pro klidnou práci. Potom začal Zachar Pavlovič počítat podle oka versty k blikající modré hvězdě. Roztáhl ruce jako měřítko a v duchu toto měřítko přikládal k prostoru. Hvězda svítila dvě stě verst daleko. To ho znepokojilo, třebaže četl, že svět je nekonečný. Byl by si přál, aby svět byl opravdu nekonečný, aby kola byla vždycky potřebná a vyráběla se neustále k všeobecné radosti, ale představit si nekonečno – to za nic na světě nedokázal.

„Kolik je to verst, to nikdo neví, protože je to tuze daleko,“ říkal. „Někdy se to ale musí zarazit a potom je konec a dost. Kdyby nekonečno doopravdy existovalo, rozplynulo by se samo od sebe ve velkém prostoru a nic pevnýho by nezůstalo. Tak jak je to s tím nekonečnem? Někde se to zarazit musí!“

Pomyšlení, že kola nebudou mít nakonec dostatek práce, pronásledovalo Zachara Pavloviče dva dny a dvě noci, ale pak mu napadlo, že svět by se mohl roztáhnout tak, až by všechny cesty došly tam, kde se to zarazí – prostor se přece taky může nahřát a natáhnout jako pásové železo –, a tím se uklidnil.

Instruktor viděl láskyplnou práci Zachara Pavloviče – topeniště čistil, že se blýskalo jako zrcadlo a na kovu nebylo nikde ani škrábnutí –, nikdy mu však neřekl jediné slovo pochvaly. Moc dobře věděl, že stroje žijí a pohybují se spíš podle vlastního přání než podle rozumu a dovednosti lidí – naopak dobrota přírody, energie a kovu lidi kazí. Zapálit oheň v topeništi dokáže každý podomek, ale lokomotiva pojede sama a podomek se jen poveze. A bude-li technika i nadále tak poddajná, pak se lidé pod dojmem svých pochybných úspěchů zvrhnou v žravou rez – a potom nezbude než je přejet výkonnými lokomotivami a dát strojům svobodu na celém světě. Instruktor však přece jen huboval Zachara Pavloviče méně než ostatní – Zachar Pavlovič tloukl kladívkem vždycky s lítostí, a ne s hrubou silou, a když byl na lokomotivě, neplival kolem sebe a nedrásal nemilosrdně těla strojů nářadím.

„Pane instruktore,“ dodal si jednou z lásky k věci odvahy a oslovil nadřízeného. „Dovolte mi, abych se vás zeptal, proč je člověk jen takovej průměr – ani špatnej, ani dobrej, kdežto mašiny jsou všechny stejně skvělý?“

Instruktor ho poslouchal dopáleně – žárlil na cizí lidi, že i oni mají lokomotivy rádi, protože lásku k nim pokládal za své privilegium. Na co ten chlap potřebuje tyhle mechanismy, panebože, říkával si v duchu.

Proti oběma mužům stála lokomotiva, kterou roztápěli pro noční rychlík. Instruktor se dlouho na lokomotivu díval a postupně v něm sílila obvyklá radostná sympatie. Lokomotiva byla vznešená, obrovská a teplá, a harmonicky oddechovala svým majestátním vysokým tělem. Instruktor se soustředil, neboť cítil, jak se v něm bezděčně vzmáhá nadšení. Vrata výtopny byla otevřená do večerního prostoru léta – do smavé budoucnosti, do života, který se může opakovat ve větru, v živelných rychlostech na kolejích, v extázi noci, rizika a jemného hukotu přesného stroje.

Instruktor sevřel ruce do pěstí v návalu jakési divoké naléhavosti vnitřního života, která připomínala mládí a předtuchu bouřlivé budoucnosti. Zapomněl na nízkou kvalifikaci Zachara Pavloviče a odpověděl mu jako druhu sobě rovnému:

„Vidíš, tys pracoval chvilku, ale už víš, co a jak. Jenomže druhý lidi – škoda mluvit! Válí se to doma a nestojí to za nic. Vem si ale ptáky...“

Lokomotiva vypustila páru, a přehlušila tak slova debaty. Instruktor a Zachar Pavlovič vyšli na ozvučný večerní vzduch a vykročili mezi řadami vychladlých lokomotiv.

„Vem si ptáky. Taková nádhera, ale nic po nich nezůstane, protože nepracují! Viděls někdy ptáky pracovat? Neviděl. Aby měli co jíst nebo kde bydlet, o to se jakž takž postarají, ale něco vyrobit pomocí nástrojů, něčím předstihnout vlastní život, nic takového u nich nemáš a nemůžeš mít.“

„A co má člověk?“ zeptal se Zachar Pavlovič nechápavě.

„Člověk má stroje, ne? Člověk je začátkem pro každý mechanismus, kdežto ptáci jsou sami pro sebe konec.“

Zachar Pavlovič si myslel totéž co instruktor, pokulhával jen ve výběru potřebných slov, což mrzutě brzdilo jeho úvahy. Oběma – jak instruktorovi, tak Zacharu Pavloviči – se příroda nedotčená člověkem zdála být nezajímavá a mrtvá, ať už to bylo zvíře nebo strom. Zvíře ani strom v nich nevyvolávaly sympatie, poněvadž se žádný člověk nepodílel na jejich zhotovení, nebyl v nich znát jediný dotek přesného mistra. Žily samostatně, mimo sklopené oči Zachara Pavloviče. Zato všechny výrobky, zejména kovové, mu naopak připadaly jako živé a svým ustrojením a silou byly dokonce zajímavější a tajemnější než člověk. Zachar Pavlovič se v duchu častokrát s požitkem obíral jednou vytrvalou myšlenkou: jakými cestami se skryté životní síly člověka najednou dostanou do těch nádherných strojů, které jsou rozměrem i smyslem větší než ti, co je vyrobili?

A skutečně to vypadalo tak, jak to říkal instruktor: v práci každý člověk přesahuje sám sebe – dělá výrobky, které jsou lepší a trvalejší než jeho vlastní pozemský význam. Kromě toho Zachar Pavlovič pozoroval, že v lokomotivách je stejně prudká a vznětlivá síla jako v člověku, jenže v pracujícím člověku ta síla bezvýsledně mlčí, aniž se někam napře. Zámečník obyčejně dobře rozmlouvá, když se napije, v lokomotivě se však člověk vždycky cítí velký a strašný.

Jednou nemohl Zachar Pavlovič dlouho najít potřebný šroub, když chtěl protáhnout závit poškozené matky. Chodil po výtopně a vyptával se, jestli někdo nemá šroub s tříosminovým závitem, aby do matky šel. Každý mu řekl, že takový šroub nemá, ačkoli ho každý měl. Jenomže zámečníci si pro ukrácení dlouhé chvíle ze sebe utahovali a dělali si navzájem schválnosti. Zachar Pavlovič ještě nevěděl, že v té dílně se lidé baví tím, že si ze sebe utahují. Ty pokradmé úštěpky pomáhaly ostatním dělníkům překonávat délku pracovní doby a nezajímavost monotónní práce. Takže pro zábavu svých spolupracovníků musel Zachar Pavlovič dělat spoustu zbytečné práce. Chodil pro cupaninu do skladu, ačkoli jí ležela halda u mistra v kamrlíku, dělal dřevěné žebříčky a plechovky na olej, a přitom jich v dílnách bylo habaděj, chtěl dokonce z něčího popudu sám vyměňovat kontrolní záklopky v kotli lokomotivy, ale jeden topič ho náhodou včas varoval, jinak by byli Zachara Pavloviče na hodinu propustili.

Když tehdy Zachar Pavlovič vhodný šroub nenašel, začal si k protažení závitu matky přizpůsobovat svorník a byl by to dodělal, protože nikdy neztrácel trpělivost, ale řekli mu:

„Hele, ty třívosminovej závite, tuhle si vem šroub.“

Od toho dne dostal Zachar Pavlovič přezdívku Tříosminovej závit, ale už mu tak často nezalhávali, když narychlo potřeboval nějaký nástroj.

Nikdo se už nedozvěděl, že jméno Tříosminovej závit bylo Zacharu Pavloviči milejší než jeho křestní jméno. Připomínalo mu důležitou součástku každého stroje a přímo fyzicky ho spojovalo s tou pravou zemí, kde železné couly přemáhají pozemské vrstvy.

Když byl Zachar Pavlovič mladý, myslel si, že až vyroste, zmoudří. Život ale uplynul bez jakéhokoli bilancování a bez zastávky, v nepřetržitém zaujetí. Ani jedenkrát nepocítil čas jako něco vstřícného a pevného, čas pro něho existoval jen jako hádanka v budíkovém strojku. Když ale pochopil tajemství kyvadla, zjistil, že čas neexistuje, jen stejnoměrná tuhá síla péra. Jenže v přírodě bylo cosi tichého a smutného, působily tu jakési neodvratné síly. Zachar Pavlovič pozoroval řeky, v těch nekolísala ani rychlost, ani stav vody, a tato událost vyvolával a trpkost a smutek. Jistě, přicházely jarní povodně, přicházely parné lijáky, přicházel vítr, co vyrážel dech, ale většinou to býval pomalý, poklidný život – proud v řece, rostoucí tráva, střídání ročních dob. Soudil, že tyto pravidelné síly drží celou zemi pohromadě a zpětně Zacharu Pavloviči dokazovaly, že se nic nemění k lepšímu – jaké byly vesnice i lidé, takové taky zůstanou. Pro zachování rovnováhy v přírodě se lidská neštěstí stále opakují. Před čtyřmi roky byla neúroda – mužici z vesnice odešli a děti ulehly do předčasných hrobů –, jenže tenhle osud nepominul navždy a teď se znovu vrátil proto, aby obecný život lidstva měl svůj přesný běh.

Zachar Pavlovič žil už tak dlouho a stále s údivem zjišťoval, že se nemění a nezískává na chytrosti, ale že zůstává zrovna takový, jaký byl v deseti či patnácti letech. Jen něco z toho, co dříve pouze tušil, se teď stalo jeho běžným myšlením, ale tím se nic k lepšímu nezměnilo. Svůj budoucí život si dříve představoval jako hluboký modrý prostor, tak rozlehlý, že skoro jakoby neexistoval. Myslíval si tehdy, že čím déle bude žít, tím víc se bude tento prostor neprožitého života zmenšovat a za ním že se bude prodlužovat mrtvá prošlapaná cesta. Zmýlil se však. Život přibýval a vršil se, ale budoucnost vpředu také přibývala a prostírala se před ním dokonce hlouběji a tajemněji než v mládí, jako by couval od konce svého života nazpět anebo zvětšoval míru svých nadějí a své víry v život.

Kdykoli viděl svou tvář ve skle lokomotivních svítilen, říkal si: To je zvláštní, už brzo umřu, ale pořád jsem na tom stejně.

Začátkem podzimu bylo v kalendáři víc svátků, jednou dokonce připadly svátky na tři dny za sebou. V takových dnech míval Zachar Pavlovič dlouhou chvíli a odcházel daleko po trati dívat se na vlaky, jak ujíždějí plnou rychlostí. Cestou zatoužil zastavit se v hornické kolonii, kde měl pochovanou matku. Přesně si pamatoval místo, kam ji pochovali, i cizí železný kříž vedle matčina bezejmenného, mlčenlivého hrobu. Na tom kříži bylo ještě vidět rezavý, skoro už setřelý stařičký nápis, že Xenie Fjodorovna Irošnikovová umřela v roce 1813 na nemoc zvanou cholera ve věku osmnácti let a tří měsíců. A pak tam bylo ještě zvěčněno: „Spi sladce, milovaná dcero, a na shledanou s rodiči.“

Zachar Pavlovič by byl nejraději matčin hrob rozkopal a podíval se na matku – na její kosti, vlasy, na poslední mizející pozůstatky svého dětského světa. I teď by byl ještě docela rád měl matku živou, protože žádný zvláštní rozdíl oproti dětství v sobě necítil. Už i tenkrát, v té modravé mlze útlého dětství, měl rád hřebíky na plotě, kouř kováren u silnic i kola selských vozů – protože se otáčela.

Ať jako malé dítě odcházel z domova kamkoli, věděl, že je tam matka, která na něho věčně čeká, a ničeho se nebál.

Železniční trať chránilo z obou stran křoví. V jeho stínu někdy sedávali žebráci – buď tam jedli, nebo se přezouvali. Viděl i lokomotivy, jak vítězoslavně pádí velikou rychlostí v čele vlaků. Ale žádný z těch žebráků nevěděl, jak to, že lokomotiva jede sama. Ba ani mnohem prostší myšlenka – pro čí štěstí vlastně oni žijí – nikdy těm žebrákům nenapadla. Jaká víra, naděje a láska dává sílu jejich nohách na písčitých cestách, to nevěděl nikdo z těch, kdo je obdarovávali almužnou. Když jim Zachar Pavlovič občas vložil do natažené ruky dvě kopějky, bezděky jim tak vynahrazoval to, co žebráci neměli a co jemu bylo dopřáno – znalost strojů.

Na náspu seděl rozcuchaný kluk a třídil almužnu. Plesnivé věci odkládal stranou a čerstvější ukládal do mošny. Byl hubený, ale vypadal vesele a neposedně.

„Sortýruješ šunt?“

Chlapec nepochopil smysl technického slova.

„Strejčku, dej mi kopějku nebo mě aspoň nech dokouřit to cigáro,“ řekl.

Zachar Pavlovič vytáhl pěťák.

„A co když jsi zloděj nebo fňukal,“ řekl nijak ve zlém, chtěl jen vykonané dobro almužny zrušit hrubším slovem, aby se sám nestyděl.

„Ba ne, já nejsem zloděj, já jsem žebrák,“ řekl na to chlapec a pěchoval přitom kůrky v pytli. „Mám mámu i tátu, jenže se schovávají před hladem.“

„A kam se chystáš s tím svým paklem?“

„Chci se podívat domů. Kdyby tam najednou přišla máma s dětma, co by jedly?“

„A čípak ty jsi?“

„Já jsem tátovej, nejsem úplnej sirotek. Tamhleti – to jsou samí zloději, ale já jsem byl od táty řezanej.“

„A kdo je tvůj táta?“

„Táta se taky narodil z mý mámy, z břicha. Břicho se zvalchuje a pak se z něho ti darmojedi roděj ostošest. A člověk aby pak pro ně chodil žebrat.“

Chlapec se z rozmrzelosti nad otcovým počínáním zamračil. Pětník už dávno schoval do pytlíku na tabák, co měl na krku. Měl v něm ještě mnoho dalších měděných mincí.

„Už jsi unavenej, co?“ zeptal se Zachar Pavlovič.

„To teda jsem,“ přisvědčil chlapec. „Však od vás, chlapů, toho tak člověk vyžebrá! Od samýho mluvení dostane leda hlad. Tys mi dal pětník, ale teď je ti to nejspíš líto. Já bych tolik nedal ani za nic.“

Chlapec vzal zplesnivělý krajíček z hromádky špatného chleba:

„Táta tě asi má rád, co?“

„Ten nemá rád nic, je to lenoch. Já mám radši mámu, tý ale teče zvnitřku krev. Jednou jsem jí pral košulu, když byla nemocná.“

„A kdo je tvůj táta?“

„Strejček Proška. Já ale nejsem odtaď.“

Zacharu Pavloviči se odněkud z paměti zčistajasna vynořila slunečnice, rostoucí z komína opuštěné chalupy, a prales plevele na vesnické ulici.

„Tak ty jsi Proška Dvanov, ty sakramente jeden!“

Chlapec vystrčil z pusy nedožmoulaný zelenkavý chuchvalec chleba, nezahodil ho však, jen odložil na pytel, že ho pak ještě dojí.

„A ty jsi strejček Zacharka, že jo?“

„To bych řekl!“

Zachar Pavlovič si sedl. Vnímal teď náhle čas jako Proškovu pouť od matky do cizích měst. Pochopil, že čas je pohyb neštěstí a že je právě tak hmatatelný jako kterákoli jiná hmota, jenže se nehodí k opracování.

Nějaký chlapík, který vypadal jako zběhlý mnich, prošel kolem nich, ale nepokračoval v cestě, nýbrž usedl a upřeně se zadíval na oba rozmlouvající. Rty měl jasně červené, odulou červeň si uchovaly snad ještě z útlého dětství, oči mírné, ale nijak zvlášť pronikavé – takové tváře nemívají obyčejní lidé, zvyklí ustavičně se potýkat s neodbytným neštěstím.

Prošku pocestný nesmírně zaujal – hlavně jeho rty.

„Co máš ty pysky tak vyšpulený? Chceš mně políbit ruku?“

Fráter vstal a šel svou cestou, i když sám přesně nevěděl, která to je.

Proška to hned vycítil a řekl, aby to slyšel:

„Jde, a neví kam. Otoč ho, a půjde nazpátek: to jsou oni, vyžírky flanďácký!“

Zachara Pavloviče trochu zarazila Proškova předčasná vyzrálost – on sám se s dospělými naučil mluvit až mnohem později a dlouho si myslel, že jsou chytřejší než on.

„Prošo,“ zeptal se po chvíli, „a kampak se poděl ten malej chlapec, ten sirotek po rybářovi? Tvá máma ho vzala k sobě.“

„Myslíš Sašku?“ dovtípil se Proška. „Ten utekl ze vsi ze všech nejdřív. Vyrost z něho pěknej parchant a nebylo s ním k vydržení. Poslední pecínek chleba nám ukrad a přes noc se zdejchnul. Utíkal jsem za ním hezkej kus, ale pak jsem si řek, běž si, a vrátil jsem se domů...“

Zachar Pavlovič mu uvěřil a zamyslel se.

„A kde je tvůj táta?“

„Táta odešel na práci. A mně poručil, že musím živit celou rodinu. Vyžebral jsem po lidech chleba, přišel jsem k nám do vsi, jenomže máma ani děcka nikde. A namísto lidí rostou v chalupách kopřivy.“

Zachar Pavlovič dal Proškovi půl rublu a požádal ho, aby za ním zase přišel, až bude ve městě.

„Kdybys mně tak dal tu tvou kšiltovku,“ řekl Proška. „Tobě to přeci nic neudělá. A mně při dešti mokne hlava a eště bych moh nachladnout.“

Zachar Pavlovič mu dal čepici, ale nejdřív z ní sundal železničářský odznak, který pro něho měl větší cenu než celá čepice.

Kolem projel dálkový vlak a Proška vstal, že jako honem odejde, aby mu Zachar Pavlovič peníze a čepici třeba znovu nesebral. Čepice padla Proškovi na rozcuchanou hlavu jako ulitá, ale Proška si ji jen zkusil a pak ji sundal a schoval do mošny s chlebem.

„No tak se měj a buď zdráv,“ řekl Zachar Pavlovič.

„Tobě se to pěkně řekne, ty máš chleba vždycky,“ vyčetl mu Proška. „Ale my nemáme ani ten.“

Zachar Pavlovič nevěděl, co by ještě řekl – žádné peníze už neměl.

„Onehdá jsem potkal Sašku ve městě,“ pravil Proška. „Ten trouba bude za chvilku na prkně. Žádnej mu nic nedává a on sám žebrat neumí. Dal jsem mu svou porci a sám jsem nejed. To tys ho přeci mámě podstrčil, tak mně teď za něj zaplať,“ dodal Proška vážným hlasem.

„Nějak Sašku sežeň a přiveď ho ke mně,“ řekl na to Zachar Pavlovič.

„A co mi dáš?“ zajímal se Proška už předem.

„Až dostanu vejplatu, dám ti rubl.“

„Tak jo,“ řekl Proška. „Já ti ho teda seženu. Ale jenom ať si na tebe moc nezvykne, nebo ho budeš mít na krku.“

Proška nešel tím směrem, kde byla cesta do jeho vsi. Měl nejspíš něco za lubem, nějaké své dalekosáhlé plány, jak přijít k dalšímu chlebu.

Zachar Pavlovič hleděl chvilku za ním a náhle ho kdovíproč přepadla pochybnost, zda jsou stroje a výrobky skutečně cennější než kterýkoli člověk.

Proška se čím dál víc vzdaloval a jeho drobné tělo bylo čím dál dojemnější uprostřed ztišené obrovské přírody. Proška šel pěšky po trati – jezdili po ní jiní, ale jeho se trať netýkala a nebyla mu nic platná. Díval se na mosty, koleje a lokomotivy stejně neúčastně jako na stromy kolem cesty, na větry a písky. Veškerá umělá zařízení byla pro něho jen přírodním jevem na cizích pozemcích. Prostřednictvím svého živého zkoumavého rozumu Proška s vypětím všech sil jakž takž existoval. Svůj rozum si asi stěží plně uvědomoval. Bylo to vidět z toho, že mluvil bez rozmyslu, skoro bezděčně a sám se až divil svým slovům, jejichž smysl přesahoval jeho dětství...

Proška zmizel v ohybu trati – sám, malý a dočista bezbranný, Zachar Pavlovič si ho chtěl vzít k sobě navždycky, ale Proška už byl daleko – nedohonil by ho.

Ráno se Zacharu Pavloviči nějak nechtělo jít do práce jako jindy. Večer se mu zastesklo a šel hned spát. Šrouby, kohouty a staré manometry, které měl pořád rozložené po stole, nedokázaly jeho smutek rozptýlit. Hleděl na ně, ale neměl pocit, že je v jejich společnosti. Něco hlodalo v jeho nitru, jako by mu srdce skřípalo na zpětné, nezvyklé obrátky. Ne a ne zapomenout na malé, hubené Proškovo tělo, jak se pomalu loudá po trati do dálky, zatarasené jakoby velikou lavinou přírody. Zachar Pavlovič dumal bez jasné myšlenky, bez složitých slov – pouhým rozehřátím vlastní vnímavosti, a to stačilo k tomu, že se trápil. Viděl, jak žalostně vypadá Proška, který si ani sám neuvědomoval, jak je na tom bídně, viděl železnici, která fungovala nezávisle na Proškovi a na jeho důvtipu, a nemohl za nic na světě pochopit, co je čeho příčinou, jen truchlil a neuměl říct proč.

Příštího dne – byl to třetí den od setkání s Proškou – Zachar Pavlovič do depa nedošel. Ve vrátnici si vzal své číslo, a pak je zase pověsil zpátky. Den strávil v rokli, na slunci a v pavučinách babího léta. Slyšel houkání lokomotiv a hluk jejich rychlé jízdy, ale nevyšel se na ně dívat, protože už necítil k lokomotivám úctu.

Rybář utonul v jezeře Mutěvo, podruh umřel v lese, prázdná vesnice zarostla houštinou trávy, zato kostelníkovy hodiny šly přesně, vlaky jezdily podle jízdního řádu – a Zacharu Pavloviči bylo smutno a stydno z toho, že hodiny a vlaky tak správně fungují.

Co by udělal Proška v mých letech a s mým rozumem? probíral Zachar Pavlovič v duchu svou situaci. Hned by něco zničil, všivák! Kdežto Saška by i za jiné vlády chodil po žebrotě.

Tu teplou mlhu lásky ke strojům, v níž Zachar Pavlovič tak pokojně a bezpečně žil, rozvál čistý vítr a před Zacharem Pavlovičem vyvstal bezbranný, osamělý život lidí, kteří žijí holí a neobelhávají sami sebe vírou v pomoc strojů.

Instruktor si postupně přestal Zachara Pavloviče vážit, prý já jsem si už doopravdy myslel, že jsi potomek někdejších mistrů, ale kdepak, ty jsi jen obyčejnej nádeník, jen taková lidská struska!

Zachar Pavlovič pro svůj vnitřní zmatek opravdu ochaboval v pracovní horlivosti. Viděl, že i hřebík je těžké zatlouct, pracuje-li člověk jen pro peníze. Instruktor to věděl nejlíp a věřil, že když pro dělníka ztratí stroj přitažlivosti, když se mu práce namísto přirozené a bezplatné potřeby stane jen potřebou peněz, pak nadejde konec světa, ba něco horšího – po smrti posledního mistra ožije ta nejhorší pakáž a začne požírat rostliny a slunce a zničí výrobky mistrů.

Syn zvědavého rybáře byl takový prosťáček, že si myslel, že v životě se všechno děje podle pravdy. Když mu nikdo nedával almužnu, věřil, že nikdo z těch lidí není bohatší než on. Před smrtí ho zachránilo jen to, že jednomu mladému zámečníkovi onemocněla žena a zámečník u ní neměl koho nechat, když odcházel do práce. A jeho žena se bála zůstat v místnosti sama a měla příliš dlouhou chvíli. Zámečník našel jakési zalíbení v tom kloučkovi popelavém únavou, který žebral bez sebemenšího zájmu o almužnu. Vzal si ho proto na hlídání nemocné ženy, která mu nepřestala být ze všech nejmilejší.

Saše seděl celé dny na stoličce u nohou nemocné a žena mu připadala stejně krásná jako jeho matka v otcových vzpomínkách. Proto žil a pomáhal nemocné s obětavostí pozdního dětství, které předtím nikdo nepotřeboval. Žena si ho oblíbila a říkala mu Alexandře, nebyla zvyklá dělat ze sebe paničku. Brzo se ale uzdravila a její muž Sašovi řekl: „Tady máš dvacet kopějek, chlapče, a jdi si po svých.“

Saša si vzal nezvyklou částku peněz, vyšel na dvůr a rozplakal se. Nedaleko záchodu seděl obkročmo nad hromadou odpadků Proška a hrabal se v ní rukama. Sbíral teď kosti, hadry a plech, kouřil a zestárl v obličeji od jemného prachu odpadkových hald.

„Ty už zas brečíš, ty kluku huhňavej?“ zeptal se Proška, ale z práce se vyrušit nedal. „Pojď chvilku hrabat ty, já si skočím na čaj, sněd jsem zrovna něco slanýho.“

Proška ale nešel do hospody, šel k Zacharu Pavlovičovi. Ten si předčítal knihu nahlas, protože moc číst neuměl: „Hrabě Viktor si položil ruku na oddané, statečné srdce a pravil: ,Miluji tě, drahá!‘“

Proška chvíli poslouchal, myslel, že je to pohádka, ale pak řekl zklamaně rovnou k věci:

„Naval rubl, Zachare Pavloviči, přivedu ti hned teď sirotka Sašu.“

„Cože?!“ polekal se Zachar Pavlovič a otočil k němu smutnou starou tvář, kterou by i dnes ještě milovala jeho žena, kdyby byla naživu.

Proška zopakoval stanovenou cenu za Sašku a Zachar Pavlovič mu dal rubl, poněvadž byl teď i Saškovi rád. Truhlář se odstěhoval z domova do závodu na impregnaci pražců a na Zachara Pavloviče připadly dvě prázdné místnosti. Poslední dobou byl život s truhlářovými syny sice neklidný, ale docela zábavný. Dospěli už natolik, že si nevěděli rady se svou silou a několikrát chtěli naschvál podpálit dům, pak ale vždycky oheň narychlo uhasili a nenechali ho úplně rozhořet. Otec se s nimi vadil a oni mu říkali: „Co se bojíš ohně, dědku – co shoří, to neshnije. Tebe bysme tak měli spálit, starouši, aspoň bys nehnil v hrobě a nikdá nezasmrád!“

Před odjezdem povalili synové záchodovou budku a usekli hlídacímu psu ocas.

Proška se nevrátil pro Sašku hned. Nejdřív si koupil krabičku cigaret značky Krajan a po sousedsku si povykládal se ženskými v krámě. Potom se vrátil na smetiště.

„Saško, pojď se mnou, někam tě dovedu, ať už tě víckrát nepotkám,“ řekl.

Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.

Nevyplňujte toto pole:

Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.

Nevyplňujte toto pole: