Recenze Věry Ovečkové: Kniha mi byla věnována. Když jsem ji poprvé držela v ruce, cítila jsem nadšení, neb se v ní psalo o písmu a jeho vývoji. Přesně o tom, o co jsem se zajímala též. Přesto jsem ji odložila. Tenkrát mi připadala příliš složitá. Vrátila jsem se k ní až po nějakém čase a objevila v ní ohromnou spoustu zajímavých informací, pohledů, názorů i překladů dávných nápisů, jež lze pochopit jen tehdy, použijeme-li k překladu praslovanštinu. Jazyk, jenž je základem dnešním slovanským řečem a vychází z prajazyka, kořene všech současných jazyků. Je důležité si hned na počátku čtení, či spíše studia, uvědomit, že autor psal knihu v sedmdesátých letech minulého století za hlubokého socialismu, tedy s velmi omezeným přístupem k jakýmkoli informacím. Je to spíše jeho samostudium, které sice vychází z vědomostí tehdejší doby, ale Antoním Horák byl člověkem, jenž použil svůj um a logiku a v rámci možností, jež měl, vytvořil nadčasové dílo. Obrací mnoho tehdejších informací naruby. Zřejmě i proto byla kniha poprvé vydána až po revoluci, v roce 1991.

Kniha je pro mne slabikářem i výkladovým slovníkem zároveň, učí mne vnímat starý jazyk. A co je pro mne důležité, kniha mi umožnila pochopení jazyka jako nástroje, který je poplatný době, v níž se jím mluví, a režimu, který panuje. Je to jako popis jedné události z mnoha úhlů pohledu, kdy se zdá, že různí mluvčí mluví o událostech zcela rozdílných, nikoli o stejné. Rub a líc jazyka. Hrubá i jemná slova, nikoli jak to někdo určil, ale podle toho, co je v nich obsažené. Obraz i zvuk jako nástroj řeči a písma.

Víra v Předky, někdy i slepá. Slova zaniklá i zachovaná do našeho slovníku. Překlady nápisů představující život v tehdejší době. Zajímavý pohled na dějinné události. Názory autora, jak to viděl on ve své době. Zda-li to vidíte stejně, či odlišně, je na vašich úvahách.

Kniha je „nejošmatanější“ knihou v mé knihovně a doporučuji její přečtení všem, které zajímá náš jazyk a jeho původ. Byla mi oporou i při psaní mých knih, neb autor v ní předkládá teorii vývoje písma a vzniku bukev.

Původní anotace:

Nejstarší písemnosti z doby předhistorické, jejichž pisatelé i jazyk, jímž promlouvají, byly věci dosud zcela neznámé. Hledání neznámých pisatelů se táhne dějinami již dva tisíce let. Je to příběh napínavý, ba přímo detektivní, je to celohistorické drama, skrývající četná tajemství a neproniknutelné záhady. Avšak jen zdánlivě neproniknutelné, jak bychom chtěli prokázat v následujících kapitolách. Pravdu skrytou pod nánosem polopravd a dogmat se v minulých stoletích pokusila odhalit už řada badatelů. Mozaika ztvárňující dávnou společnost se rodila obtížně, kousek po kousku, za cenu četných omylů. Také tato publikace se rodila obtížně za použití původních nápisů a dílčích poznatků jiných luštitelů, jakož i mnoha dostupných pramenů. Nyní předkládaný obraz dávné společnosti je výsledkem dvacetileté práce autorovy. Pro mnohé čtenáře bude možná nezvyklý a překvapující, neboť je odlišný od obrazu dávných časů, jak jej ztvárňuje oficiální věda.

Medailonek autora

Zlínský fotograf, kameraman a režisér Antonín Horák spolupracoval se známými filmovými tvůrci jako Karel Zeman nebo Hermína Týrlová na klenotech české kinematografie. Pan Horák byl tvůrčí osobností s velikou představivostí a nebál se udělat věci nově, po svém. V profesionálním životě to prokázal novými přístupy a v oblasti samostatného myšlení dokázal uchopit po svém i širokou oblast slovanství: jazyk a dějiny. Výstižně to napsal Vít Jakubíček v publikaci k velké výstavě u příležitosti stého narození Antonína Horáka: „Skrze akrofonii (hláskování) se, způsobem jemu vlastním, dokonce pokusil dešifrovat i dosud nerozluštěné písmo lineární A. Přesto, že se z vědeckého hlediska jednalo o ne zcela koherentní přístup, tyto snahy výmluvně ilustrují povahu Horákovy osobnosti. Stejně jako u fotografie a filmu si vytvářel vlastní svět, imaginativní, bez konvencí, vystavěný na základech a pravidlech, které si stanovil jen on sám“.

Ve své fotografické tvorbě zachytil poetickým způsobem přísně geometrický baťovský Zlín. Vyrážel do ulic právě když většina odcházela, když začalo pršet nebo za mlhy. Mlžná atmosféra jeho fotografií dávala spíše než architektuře vyniknout tomu, co ji obklopuje – lidem a přírodě ve městě.

A. Horák byl široce rozvinutou osobností a mezi svými známými působil zdarma jako léčitel. Také na odkrývání pravdy o Slovanech pracoval ve svém volném čase, tedy byl sám sobě mecenášem, podobně jako mnozí předchůdci, obrozenci. To umožňuje svobodu vyjadřování, kdežto vědci v oficiálním „systému“ musí vést „stranickou linii“ jinak jsou tu odstaveni od grantů, tu vysmívání a tu odejiti z institucí. O tom se přesvědčili mnozí od G. Bruna a G. Galileiho po dnešní J. Watsona, objevitele DNA nebo V. Timuru, slovenského kulturologa, který vykročil ze „stranické linie“.

Stranická linie historiků, týkající se Slovanů, je, že k nám přišli v 6. století z východu a uměli pást vepře a plést svetry (zkrácená citace z učebnice pro základní školy). Takže když A. Horák požádal, aby mu udělali na tuto knihu recenzi, nikdo si nechtěl přidělávat problémy.

A. Horák je pro nás inspirácí na cestě k samostojnosti a samostatnému myšlení. Jak vykročit ze stranické linie naleznete také v dalších knihách uvedených na kartách "související" a "podobné".

Recenze od blogovnik.cz:

Přiznám se, byl jsem poměrně skepticky, co mi kniha může dát. Všechno jsme se učili ve škole. Slované se v 6. století uchýlili pod velením statečného praotce Čecha na Říp :-), do země oplývající mlékem a strdím, kde nikdo nebydlel a tak mohl následovat ničím nerušený rozvoj slovanské země přes Sáma, Kroka, statečné Přemyslovce, Čechy milující Lucemburky, Jagellonce a Habsburky....

Jako vždy se ukazuje, že to celé mohlo být úplně, ale úplně jinak.

Historici nám dodnes nebyli schopni podat informaci, odkud Slované pochází, zda jsme měli před hlaholicí i jiné písmo, starší

Kniha pana Horáka se staví ke Slovanské otázce s novou intenzitou. Panu Horákovi se zjevně podařilo úspěšně přeložit praslovanské nápisy a návdavkem si k tomu přibral i nápisy etruské. Autor vychází z teorie, že původně byla Evropa osídlena pouze Slovany. A tuto teorii dokazuje jak svými překlady, tak zajímavými myšlenkovými úvahami. Přináší desítky přeložených praslovanských nápisů, přičemž každý překlad striktně oddůvodňuje. 

Pan Horák říká, že Praslované přinesli světu zárodek kultury, vývoje a pokroku. Nikoli Římané, nikoli Řekové, nikoli Sumerové. Praslované.

Je to odvážná teorie, ale argumenty pana Horáka jsou opravdu těžkého kalibru, podpořené nejen překlady, ale i archeologickými nálezy, názvy obcí a zeměpisných lokací. Návdavkem pan Horák přináší hypotézu, jak to mohlo být s Atlantidou a odhaluje, jaký byl skutečný původ a přínos Přemyslovců.

Záběr je tedy široký, ale samotná kniha tomu svým hutným obsahem odpovídá. Navíc obsahuje množství fotodokumentace a návod k překladu z praslovanštiny a etruštiny do našeho jazyka.

Každý z nás si tak může zahrát na lingvistu a ověřit si, zda pan Horák mluví pravdu nebo zda jsou to pomluvy.

A o tom to je.

Hodnocení knihy: 10 bodů z 10. Lepší dílo o Slovanech neznám.