M. Orbini o Skandinávii
--- aktualizace: knihu lze pořídit ve slovenském překladu zde
Přinášíme překlad kapitoly o Skandinávii, tentokrát přímo z italského originálu Il Regno degli Slavi z r. 1601 . Děkujeme za poskytnutí Lukášovi Chuchválkovi. Posuďte sami, jak o Skandinávii smýšleli ještě v té době. Napsal bych zde upřesnění, že podle Slovansko-Arijských véd víme, že Slované nepocházejí ze Skandinávie, ale ze Sibiře, na kterou přišli ze severu (Hyperborea / Da'Arie), protože se při celoplanetární katastrofě tento kontinent potopil pod vodu. Samotná Skandinávie se jmenovala dříve Skandie, dle knížete Skanda. Později bylo k názvu přidána "Navi", aby bylo zřejmě, kdo zde vládne, stejně jako v celé Evropě (původně Veneja - od Venejů/Venetů/Vandalů).
P O P I S
S K A N D I N Á V I E
K T E R Á B Y L A D Á V N O U
P R A V L A S T Í S L O V A N Ů
Jelikož téměř všichni autoři, kteří naštěstí perem popsali přítomné záležitosti národa Slovanského i jeho možnou budoucnost, tvrdí a docházejí k závěru, že pochází ze Skandinávie, chtěl bych na začátku této práce něco o této části světa ve stručnosti říct, aby si ti, kterým v dnešní době připadá, že nejvíce příslušníků tohoto národa žije v Dalmácii a Ilýrii, uvědomili, ze které části světa většinou pocházejí.
Takže Skandinávie, která je mnohými nazývána Skancie, jinými Skondánie, některými Skánie,
Skondie a Skandizóna, je vstupní branou do zemí seveřanů. Avšak nebyla blíže známá starověkým Římanům a Řekům a jak tvrdilo tehdejší veřejné mínění, nacházel se tím směrem pás studené země, ztracené pod věčným sněhem a zbavené jakéhokoliv života.
Proto toho o ní nemnoho zmínili a někteří ji dokonce položili hned na tu část země, jež měla štěstí na muže dlouhověké, a všichni smrtelníci věřili, že se jednalo o veliký ostrov.
Přesto se Plinius ve 4. knize zmiňuje o Ostrovech v Baltském moři, o nichž hovoří jako o Skandinávii nejmajestátnější, s neporovnatelnou velikostí. Solinus ve 32. kapitole knihy Divy světa[1] tvrdí, že je Skandinávie jediným ostrovem, ještě větším než celá Germánie naproti, o níž vám však povím něco jiného a skvělého, že není sama o sobě ostrovem.
Však potom sám narazil na jasný fakt, že to není ostrov, ale velmi velký poloostrov, jenž je Jornadem Alanem nazýván pro svou velikost „jiným světem,“ rodovou državou a kolébkou národů.
Jeho poledníková délka je od severu k jihu přibližně 1800 mil a šířka není jednoznačná, neboť je poloostrov uzavřený Baltským mořem, jež mělo dříve mnoho různých názvů, jak o tom píše Tacitus Altomerus, čili Germánské, Svébské, Britanské, Baltské, Barbarské, Pomořanské, Artoiské, Borejské, Severní, Ledové, Kodaňské a Venedské, s výjimkou jeho východní části, totiž té, která vede až do téměř nejsevernějších oblastí, kde žili Skrifini a Karelové, u nichž hraničili Moskvané; to samé říká i Olaus Magnus a jeho tabulka.
Jsou tu ještě názory lidí vzdělaných, že by tato země mohla být slavnou Thule, a podkladem pro takové tvrzení a vysvětlení je takové: srdce území Thule pokládají na mapě naproti Dolní Germánii. Ptolemaios ho umístil do sedmdesátého třetího stupně zeměpisné šířky a dvacátého šestého stupně zeměpisné délky. Prokopios píše, že je obývána třinácti národy, kterým vládli různí vládcové, a která je desetkrát větší než Británie.
Štefan Byzantský označuje zemi za velikou a předpokládá, že je její obyvatelstvo scrifithénské, které se nyní nazývá skrifinské. Izák Cece, tlumočník Likofronův, říká, že se Thule nachází na východ od Británie a celá tato krajina byla shodná se Skandií a nic jiného. Tím spíš, přičteme-li k tomu skutečnost, že část Skandie se dodnes nazývá Thule Marka.
U Baltského moře, které tuto zem omývá, nelze vnímat příliv ani jeho odliv, přesto je hodně rozbouřené a nebezpečné. Když dostane proud této vodní masy impuls od větrů, přicházejících ze severu, je voda, jež má původ ve velkém množství řek a jezer, které do tohoto moře ústí, tak sladká, že ji námořníci využívají k vaření. Opak nastane, když proud postupuje od západu. V zimě pak voda natolik tvrdě zamrzne, že po ní tamní obyvatelé jezdí na zvláštních vozech, jimž říkají „Sleiten“ (sáně).
A někdy přejdou pěšky na ostrovy okolo pevninské Skandinávie i celá vojska. Proto, jak popisuje Jakub Ziegler[2], zavrhují všechna ostatní jména a odvodili si pro Skondii vlastní, které, jak on tvrdí, znamená doslova „veselost a krása“.
A tak, když laskavý bůh dá, díky úrodnosti půdy, výhodné poloze přístavů a trhů, hojnosti námořníků, rybolovu na jezerech i v řekách, zvěřině, trhům s ušlechtilými nerosty jako zlato, stříbro, měď a olovo; množství měst a občanských institucí se jim nejeden kraj podvolil. Tady si mnohdy posílali (podle zprávy Solina v odstavci 25 kapitoly o seveřanech) panny nedotčené k odevzdání prvních plodů Apollu Deliovi. Ty však neodevzdávaly jako nutnou oběť neporušitelnou, ale jako pobožnost, s níž navíc chodily daleko, a pak ji náhle vracely na „dno koše“ Skandinávie.
Ta dnes v sobě obsahuje tři království, čili Norsko, Švédsko a Gotland, spolu s částí Dánského království a spoustou dalších provincií, jako jsou Botnie, Finnmark, Laponsko a Finsko, o kterých píše Mustero ve 41. dílu své Kosmografie, z nichž mnohé byly v minulých časech osídleny rody Slovanskými, jež měly svůj jazyk, dokud neovládli Moskvany, kteří přijali řecký rit.
Poblíž je mnoho dalších provincií Skandinávie, z nichž, jak dále ukáži, pocházejí Slované spolu s mnoha dalšími velmi mocnými národy, jež si podmaní a ovládnou Asii, Afriku i Evropu.
[1] v originále „De mirabilibus mundi“
[2] Jacob Ziegler (1470-1549), historik a zakázaný autor z důvodu konverze k protestantství, když byl u dvora papeže Lva X. Jeho dílo Schondia bylo v roce 1532 publikováno pod názvem Quae intus continentur Syria, Palestina, Arabia, Aegyptus, Schondia, Holmiae.
