Orbini o Moravanech

9.10.2019

--- aktualizace: kniha vyšla ve slovenském překladu a lze ji zakoupit v eŠopě----

Mauro Orbini – Historiografia národa Slovanského byla vydána r.1601, autor Mauro Orbini byl opat Mljetského kláštera v Raguze, zřejmě dnešní Dubrovník. Je zajímavé, co ještě tenkrát bylo známo a ještě nebylo „zapomenuto“. M. Orbini uvádí ve svém vydání dlouhý seznam autorů, z kterého čerpal. Překlad do češtiny je dle ruského překladu P. Velikého z roku 1722, str. 113-118, který je již zřejmě oproti italskému originálu pozměněn. Je tedy třeba určité tolerance. Například je uveden seznam zdrojů pouze po písmeno M. Ruský překlad je psán v méně ořezané verzi „bukvice“ než je dnešní azbuka. Obsahuje například ještě bukvice Jať, Ižej, Init, Fita, Jero a Jere – jako zvuky O a E (dnes z toho zbyl tvrdý a měkký znak), které byly později z ruského jazyka vyškrtnuty a tak z původních 49 písmen staroslovienské bukvice zbylo dnešních 33 písmen azbuky (a to ještě i změněných či přidaných).

[v hranatých závorkách jsou poznámky překladatele, některé místopisné názvy se nepodařilo přiřadit]

Kapitola O Markomanech a Kvádech Slovanech

Markomani byli Vandali čili Slované, tohoto plemene byli i Kvádové. Markomané, odloučivše se od Vandalů napadli na starší Bóje, národ sveřepý.

A vyhnav je z jejich obydlí, počali jim vládnout a přijali jméno vyhnaných Bójů. Usídlili se po celé té zemi, takže se teď rozdělila na Moravu, na Bojémii a Nižní Austrii, ve kterých bylo první obydlí Markomanů. Druhé jejich osídlení bylo ze strany Trevírské. Celé jejich stěhování proběhlo ve dvě různé doby: První v dobách Julia Césara, za vlády Ariovista krále Markomanského a Švédského. Druhé za vlády Tiberia, který přesídlil mnoho Germánských lidí. Třetí přesídlení Markomanské bylo do pobřeží Dacie, kde jsou hranice Vengerské [Uherské] země a Transylvánie. Čtvrté bylo ve vrchní Panonii, kde je nyní Austrie; a nějaká část knížectví Stirijského. V tyto poslední místa se přišli usídlit načtyřikrát. První byli převedeni od Klaudia Césara. Druzí tam vešli se zbraní. Třetí když César Galin podaroval vrchní Panonii - Valerii, svému [šestju? Strýci/švagrovi] králi Markomanskému. Poslední, když César Valentinián bojoval proti všem lidem, které vyhnal z Panonie, jejich sídel a vzali je na jih k Jadranu. Jestliže potom napopáté vyhnáni od Marka Antonia Cesara, tak vešli tam v časech Kommoda a Vespasiana. Páté usídlení Markomanů a Kvádů bylo ve Slezsku a v „Markobrandeburžeské“ zemi při řece Odře. Šesté bylo na druhý krát v zemi Trevkrů (Trebkrovje). Sedmé bylo v Belgii blízko moře. Osmé bylo na březích germánského moře mezi Dánskem a Flandrami. V těchto všech místech byl celý národ slavný zbraněmi.

Počátky jejich bojů byly následující: za pomoci Sarmatů, Vandalů, Kvádů i dalších národů Slovanských přejeli Dunaj, ovládli Panonii, pobili 20 tisíc římanů.

Za doby Marka Antonia Cesara [161-180 n.l.] prokázali velikou udatnost. Protože Markus Antonius ve vojně proti Markomanům ve vrchní Panonii vyprázdnil celou svoji pokladnu, a nechtíce jako obvykle zatížit poddané Římany – prodal za odhadní cenu přes prostředníka na Trojském náměstí císařské cennosti, zlaté číše, krystaly, kamenné nádoby, stříbro, hedvábné oblečení manželky, jejíž věci byli vytkávané zlatem, s mnohými perlami a drahými kameny a také se vzdal originálů soch. Nakoupil meče a najal Dalmatince, Dardanelce, Diokinity a Germány. Vybavil se velikou silou těchto vojáků, kterou byli Markomané poraženi Boží prozřetelností a Markovými zbraněmi: když Cesar vstoupil do země Kvádů byl tak postižen více nedostatkem vody než čeho jiného, že už si nedokázali pomoci. Tenkrát křesťanští vojáci, nacházející se v římské legii, vida blížící se záhubu, obrátili se k pomoci boží, vzývajíce jméno Ježíše Krista. Ten uslyšev modlitby oněch nemnoha věrných, poslal takové množství vody, že to vedlo k prochlazení vojska a nebeské střely dopadaly na nepřátele, že utekli ze svých stanů a zmateni, jak je římané napadli v nevelkém počtu do jejich týlu a dosáhli s Kristovou pomocí úplného vítězství. Potom vyprávěli Marku Antoniovi ve svých dopisech, že vzýváním Ježíše Krista, učiněným křesťanskými vojáky, dostali vodu z nebes a zvítězili nad nepřáteli. [Tato bitva proběhla na Moravě u Mušova r. 172 n.l. Dnes je místo zatopeno vodní nádrží Nové Mlýny, aniž by proběhl řádný archeologický průzkum]

Ale nakonec se Markomanům celkovým obrazem podařilo římanům odolat, ačkoliv těm se podařilo je v jejich provinciích potrápit. Takže potom za Kommoda Cesara rádi nastoupili na římskou říši, tak, že Kommodus byl přinucen koupit si u nich mír, uzavřeli dohodu s jediným ústupkem – částí Panonie poblíž Dunaje. Alexandr Cesar římský [A. Severus 222-235 n.l.], aby udržel mír od Markomanů, slíbil jim vše to, co potřebují a ne malou sumu peněz v hotovosti.

Maximin Cesar [římský císař v letech 286–305 a 307–308] vedl dlouhé a těžké vojny s tímto národem s proměnlivou štěstěnou. A taky vojsko měl složené z Maurů, Ostrogemů [Ostrogotu] a Pareovů [?]. Markomané, upevníce se v Panonii pozdvihli zbraně proti Aureliánu Cesaru [270-275 n.l.], vešli do Itálie a zpustošili Malenézkou stať [?]. No ale potom je udolal Valentinián [364-375], když ovládali provincie Raetii a Noricum [dnešní Rakousko].

Vlastní otčina Kvádů byla země ležící mezi Bojémií a Polonií, posléze nazvaná Bojémi Šlézie. Tudy se scházeli mnozí lidé z Mizmi? [?Mizmi], z Pomoří a Marky osídlujíce ji, jakoby se tam procházející sešli. Šleziti nebo Šlešiti znamená v českém jazyce plížit se nebo plazit se.

První král Markomanů, kteří vládli při řece Labi v Bojemii, v Moravii a Austrii na počátku římské říše, byl Morobudui [Marobud], který přivedl Morkomany do Bojémie. Učinil výpad až k Tiberu. V ty časy byli tito lidé pro římskou říši nebezpeční. Katavald vyhnal Morobudua, který mnoho času žil v Raveně, a učinil se tak králem Markomanů. Po Katavaldovi kraloval Jubilij, vyhnav Katavalda z království, přinutil jej skončiti život svůj v provincii Nardon. Jubilij umřel za Tiberia Cesara, králem byl učiněn Vannij, který kraloval nad Markomany a Švédy 40 let. Poté kralovali jeho strýcové po matce Vandon a Sidon, ti také získali od římanů některé země v Panonii. Vandon zemřel a dále kralovali Cidon a Italik nad Markomany a Švédy, v časech vlády Vespasiana Cesara [69-79n.l.]. Barabert šestý, Král Markomanů, byl za časů Marka Antonia Cesara [161-180 n.l.] s kterým měli vojnu 3 roky. Po Barabertovi kraloval Brand, který podle mínění některých postavil město Brandenburg. Za časů Diokleciána [správně má být Domiciána 69-96 n.l.] Gunterik a Arderik vládli Markomanům a Švédům. Po nich byl Salonin, který dal svou dceru Pipu za ženu Cesaru Galenovi [253-268 n.l.]. Po Saloninovi byli Gartamund a Kariovist, kteří pomohli Aurelianovi Cesaru proti Gótům v Illirii. V ty časy, když Markomané opouštěli zemi, tak část se přeplavila po řece a druhá část do Valerie a Panonie. Všichni měli za prvního pro sebe krále Gabinia, kterého následníkem byl Hunimund, kterého porazil Theodomir, král ostrogotský a otec Theodorika Bernského. Po něm následníkem byl Achjulev a Ronizmund.

Písmena (bukvy) Markomanské se mnoho nelišila od Slovanských. Oni zajisté jediní stali se vítěznými, jelikož Goti, Vandali, Markomani a další národy výše uvedné, jsouce jednoho stejného slovanského jazyka, pobili a pokořili državy a království téměř celého světa.