Děti, pojďme se učit létat

Drahý čtenáři! Je mi mnoho let. Celý život jsem zasvětil tomu, aby se ve vzdělávání a ve školní výuce upevnily láska, radost, úspěch, život. "Děti, pojďme se učit létat!" – tak jsem nazval tuto knihu, ve které rozvíjím své touhy. Děti jsou okřídlené bytosti a my – rodiče, vychovatelé, učitelé – je máme učit vznášet se se svým duchem, mravy a poznatky vysoko a rovněž pozorovat sebe jako racek Jonathan Livingston. Budu šťasten, pokud mé myšlenky přijmete. S láskou, Šalva Amonašvili Bušeti 6. 8. 2024  

Neprožili jsme život rozumně, a tak jsme se přiblížili k propasti. Ještě krok a zahyneme. „Co nám zbývá? Kdo nás zachrání?" znepokojili jsme se. Zašli jsme za mudrcem. „S východem Jitřenky přijde Poutník Věčnosti. Ten vás zachrání!" řekl mudrc. Stáli jsme celou noc u cesty a čekali na východ Jitřenky, abychom se s ním setkali. „Ten to není.... Ani tenhle.... A ten také ne..." říkali jsme si, když jsme viděli ranní pocestné. Jeden nebyl oblečen do bílého oděvu, druhý neměl dlouhý bílý vous, třetí neměl v rukou hůl a nevypadal, že je unaven z dlouhé cesty – takže to znamená, že ani on to není. Najednou vyšla Jitřenka. Usilovně jsme hledali svého poutníka: „Kdepak jen je?!" Kdesi zazpíval skřivánek. Někde zaplakalo dítě. Poutníka Věčnosti jsme však na cestě nezahlédli. Šli jsme za mudrcem a stěžovali si: „Kde je slibovaný Poutník Věčnosti?" „Jeho pláč jste nezaslechli?" zeptal se mudrc. „Ano, ale to byl jen pláč novorozeněte," odpověděli jsme. „To je váš Poutník Věčnosti! Právě to novorozeně je vaším zachráncem!" Tak jsme tě spatřili, tebe – naši naději.

Eva Žandová, Montessori pedagog a jedna z několika korektorů textu této knihy napsala o knize:

"Každá stránka této knihy je plná laskavosti, úcty a hlubokého porozumění dětem, což mě natolik pohltilo, že jsem zapomněla na svět kolem sebe. Je to kniha, která mě znovu přivedla k zamyšlení, co skutečně znamená děti vzdělávat – s vědomím, že my nejsme těmi, kdo je formuje, ale spíše si vzájemně pomáháme rozkvést, vzlétnout."