Norbekov - Zkušenosti hlupáka

Prodejní cena199.00 Kč
 

Tato kniha je unikátní. Nejedná se pouze o příručku zrychlené výuky obnovení zraku, není to jen filozofický traktát pro chronicky nemocného smolaře, je to návod k činnosti. Před vámi se otevírá metoda oceněná Mezinárodní asociací nezávislých expertů, jako nejefektivnější ze známých ozdravných metod.

Je velice těžké tuto knihu někam zařadit, protože ekvivalentní žánr ještě neexistuje.
Autor knihy Mirzakarim Norbekov je silná a zářivá osobnost. Je to symbol světla, dobra, lásky, jdoucí těžkou cestou pomocníka – vedoucího za sebou všechny, kteří ještě mají živou duši, všechny, kteří pociťují obrovský vnitřní tah k sebepoznání.
Můžeme garantovat, že tato kniha nenechá ani jednoho člověka lhostejným! U někoho vyvolá nelibost a agresi a jinému, tato neobyčejná forma, pomůže najít sama sebe, svoji vnitřní pravdu. Jedním slovem, držíte v rukou knihu – test k naučení schopnosti číst mezi řádky, vidět očima srdce a poznávat hlubokou podstatu věcí. Srdečně vám přejeme úspěšné výsledky při testování.

 

ÚRYVEK Z KNIHY ZKUŠENOST HLUPÁKA...

 

NA CO JE NÁM

držení těla a úsměv přiblblého páva se spáleným ksichtem?

 

     Teď od hlavní tématiky odbočme doleva. Doufám, že si odpočineme v horách.

Jeden čas jsem pracoval v organizaci, která obsluhovala bývalých činovníků.

I když už všichni byli dávno na zaslouženém odpočinku, stejně do naší organizace přicházeli s nafoukaností. Měli velice vznešenou, ztepilou chůzi jako malé dítě, které si nakadilo do kalhot a dávno už na to zapomnělo.

Jedním slovem, jako když slezl z koně, ale zapomněl si sedlo mezi nohama! Každého jsme měli naprosto přečteného.

Jednou kolega ukazuje prstem na jednoho pacienta a říká: „Ten člověk je zdráv.“ Nevěřil jsem tomu, protože jsem ho dobře znal. Byl to bývalý ministr, který již několik let trpěl rozvinutou formou Parkinsonovy choroby. To je postižení mozku, víte?

Jeden ze symptomů této nemoci se u pacientů projevuje naprostou absencí mimiky. Obličej se stává maskou.

Po tom, co jsem ho kompletně prohlédl, došel jsem k závěru, že je absolutně zdráv. Začal jsem se jej ptát: „Kde a jak jste se léčil?“

Vyprávěl mi o nějakém „Chrámu“, ale mám-li být upřímný, tenkrát jsem tomu nepřikládal zvláštní význam. I když jsem si všechno důkladně zapsal, po nějaké době jsem to úspěšně zapomněl.

Další rok jsme při preventivních prohlídkách zjistili, že se k němu připojili ještě čtyři vážení staříci. Několik let trpěli nevyléčitelnými chorobami a dnes byli zdraví jako rybičky.

Ukázalo se, že ministr – důchodce – je poslal na léčení tam, kde se sám vyléčil.

Teď jsem byl skutečně překvapený. Nějak mi to nezapadalo do mých norem pohledu na svět, které jsem si během několikaleté praxe vytvořil.

Tentokrát jsem se na všechno podrobně vyptal a vše si důkladně zapsal. Ukázalo se, že v horách je Chrám Ctitelů Ohně, kam v létě, protože v zimě se tam nedá dostat, každých čtyřicet dní přijímají skupiny lidí toužících po uzdravení.

Rozhodl jsem se, že se tam vydám a na vlastní oči se podívám, jak probíhá zázrak uzdravení. Spolu se mnou se tam vydali moji přátelé: režisér a televizní kameraman. Pracovali v celostátní televizi a točili pořad „Svět kolem nás“.

Ve stanovený den jsme se v noci dostavili na místo srazu. Auto, které nás přivezlo, už odjelo. K dalšímu přesunu nám byl přislíben jiný transport. Teprve tady jsme se dozvěděli, že tím transportem jsou osli.

K Chrámu vedla horská cesta dlouhá 26 km a musela se projít pěšky, nebo jet na oslu. Vzhledem k tomu, že jsme přijeli poslední, na naši trojici zbyli jen dva osli.

Zahájil jsem agitační útok a povídám: „Chodili jste někdy po horách pěšky, pojďte, zkusíme to.“

Kameraman byl velmi baculatý muž vážící 130 kg, který měl pět podbradků a obrovský pupek. Avšak nehledě na to v něm zůstala romantická duše. Proto jsme většinou hlasů úspěšně překonali první překážku.

Naskládali jsme na osly veškerou aparaturu a pěšky vyrazili.

První jsem začal fňukat já, protože jsem měl městské mokasíny, které se velmi rychle prodřely. Začaly mě bolet nohy. Zaťal jsem zuby, šel dál a přemýšlel: „Pokud se uzdravili tak vážně nemocní, tak když budu pozorně poslouchat, zapíšu si každý recept, pak se ve městě stanu váženým lékařem.“

Když jsme ušli deset kilometrů, kameraman si sedl doprostřed cesty na zem a povídá:

Stačí! Klidně mě zabijte, já jdu zpátky.“

Začali jsme ho přemlouvat: „Jaký je rozdíl v tom, kam půjdeš? Zpátky budeš muset jít těch samých deset kilometrů, co dopředu. Pak je lepší jít dopředu!“

Přemluvili jsme ho.

Dorazili jsme někdy o půlnoci. Rozmístili nás a ubytovali. Další den nás vzbudili v jedenáct hodin. Svolali nás a řekli:

Prosíme vás, abyste v našem chrámu nehřešili. Kdo naší prosbu nesplní, bude nám pomáhat s hospodářstvím – nosit vodu“.

Ukázalo se, že hříchem v tomto chrámu se považovalo chodit zamračeným. Právě toto mne u mnichů udeřilo do očí.

Chodili s lehkým úsměvem na rtech a držení těla měli rovné jako cypřiš, mám-li být přesný, jako kdyby spolkli klacek.

To znamená, že se musíme stále usmívat. Vše jsme vyslechli, chvilku se usmívali, ale za dvě minuty zvítězil starý zlozvyk chodit s kyselým městským, věčně nespokojeným obličejem.

Očekával jsem, že spatřím pozlacené kupole а tak podobně. Tady jsou jen malé roztomilé domečky a to je vše. Faktem je, že u nich stále hoří oheň. Klaní se ohni a slunci. Chrámu se zdaleka nepodobají.

Stalo se, že mniši našli místo, kde z nitra země vyvěrá přírodní plyn, a tady na vrcholu skály založili svůj Chrám.

Začal jsem se vyptávat:

Kdy začnete přijímat nemocné a určovat diagnózu? Kdy je začnete léčit?“

A zjišťuji. Ukazuje se, že tady vůbec nikoho nepřijímají ani neléčí. To byla pro mě první rána.

Druhou ranou byl náš transport. Osly si vzali jejich majitelé. Se zavazadly, jaká jsme měli, moc daleko nedojdete. Dostali nás!

Nejen, že jsme se ocitli v Chrámu, kde nikdo nikoho nikdy neléčil, ani se k tomu nechystá, ale nemůžeme odsud ani odjet! A ke všemu musíme chodit s přiblblým úsměvem na rtech, když všechno uvnitř vře zlostí!

Všiml jsem si, jak na mě kameraman upřeně dívá, jako by se k něčemu chystal. A režisér dodal ironicky na mou adresu:

„Kam jsi nás to přivedl, ty jeden nešťastný vědátore…?“

Představujete si, jak mi bylo?!!

Pak začal cirkus. Patnáct lidí z třiceti šlo najednou pro vodu. Také na mne přišla řada, protože… Sami jistě víte, proč! Nezbývalo, než jít pomáhat s „hospodářstvím“.

Čekal nás šestisetmetrový vertikální skalní převis a pak po serpentinách 4 km tam a 4 km zpátky. Šlo o tutéž cestu, kterou jsme sem stoupali včera v noci!

Když jsem to uviděl, málem jsem potratil! Dokážete si to představit? Nejen, že ta vertikální stěna je vyšší než televizní věž Ostankino, ale místy jsme museli jít po kládách zatlučených do skály. Tato břevna měla funkci padacího mostu, jenž ve své době měl zabránit nepříteli v přístupu do Chrámu.

Bylo nutné nést šestnáct litrů vody a dalších pět kilo vážil džbán. Celkem jsme museli po té cestě do kopce dotáhnout 21 kg. V takových podmínkách je pohodlnější nést náklad na hlavě. Tenkrát jsem poznal, k čemu je ve skutečnosti určena páteř.

Páteř potřebujeme na to, aby nám hlava nespadla do kalhot!

Poprvé jsem se vydal na cestu a vrátil se mezi čtvrtou a pátou hodinou velmi unavený, ale pro každý případ s úsměvem na tváři. Najednou ke mě přistoupil jeden z mnichů a přátelsky mi říká: „Jděte, prosím, ještě jednou.“

Proč?!! Já už pro ni byl!!!“ Ačkoliv jsem muž, začínám z té hrůzy pociťovat předporodní kontrakce!

Když jste se vracel, nesl jste si s sebou hřích.“

Ne, já se usmíval!,“ začal jsem se zoufale hádat.

Představte si, právě jsme ušli 8 kilometrů a před tím 26, bez večeře, bez snídaně, bez oběda. Nohy rozbité, oteklé, pulzující únavou a oni ti řeknou: „Ještě jednou.“ To přece zdechnu!!!

Pojďte, my vám něco ukážeme.“

V jednom z oken jsem uviděl pozorovatele s triedrem a pochopil jsem, že další zapírání nemá smysl. Všechny, kteří se s nákladem vraceli, měl jako na dlani. Nezbývalo, než jít zpátky.

Šel jsem dolů a chvílemi se vzpomínkou na svou hloupost jsem hlasitě řval: „Áááááá!!!“ Dostal jsem se do míst, kde sedí samí idioti, a ještě se mi posmívají!!!

Nyní jsem nasadil zvířecí úsměv a každému, koho jsem potkal, jsem říkal: „Usmívej se křupane, seshora tě pozorují dalekohledem! „Za radu mi odlej do džbánu půllitr vody.“ Teď už i v mé nádobě něco pleskalo. Chvíli jsem si poseděl, aby nebylo nápadné, že se vracím brzy a vydal se zpátky.

Tak proto se mi pacienti, s tajemným úsměvem, vyhýbali odpovědět na otázku, jak a čím je léčili, a říkali: „Víte, to se těžko vysvětluje.“

Před vraty jsem se přistihl, že ačkoliv je tma, já jdu s úsměvem. Ale, to je dobře, co když mají třeba přístroj s nočním viděním?!

Hladový a zmožený jsem se tak tak dohrabal do své cely. Sotva jsem si s úlevou vydechl a zbavil se idiotského úsměvu (obličej byl už unavený!), najednou jsem za zády ucítil něčí pohled. Srdce se mi zastavilo.

Opět jsem roztáhl ústa až k samým uším, prudce jsem se otočil a uviděl tam… Koho myslíte?

Sebe!

Na stěně totiž viselo zrcadlo. Obličej byl ztrhaný, zaprášený, se zaschlými pramínky potu a nepřirozeně širokým úsměvem.

Tenkrát mne popadl hysterický smích. Nezadržitelně a hlasitě jsem se chechtal. V tváři jsem měl křeč, bolelo mě břicho a já se stále nemohl uklidnit. Chechtal jsem se absurditě situace, kterou jsem si sám vytvořil.

Hluk přivolal i mé přátelé, kameramana a režiséra. Nejdříve se smáli také, ale když se dost nasmáli, začali se na mě divně koukat…

Lidí tahajících vodu každým dnem ubývalo. Za týden to už nebyl nikdo. Pak nás svolali a řekli:

Děkujeme, že do našeho Chrámu přináší

Slovanská kultura