Etikoterapie

Kniha vychází znovu po 48 letech. Nic neztratila na originalitě a k současným lékařům, studentům medicíny, ale i zainteresovaným laikům hovoří se stejnou naléhavostí nebo možná naléhavěji než před půl stoletím. Vydání vychází rozšířeno o podstatnou část, kterou autor napsal v závěru svého života a která dosud nebyla zveřejněna. Vztahuje se k praktickému provádění etikoterapie.

• Autor: MUDr. Ctibor Bezděk
• Nakladatel: Fontána
• ISBN: 80-7336-370-4
• Rok vydání: 2019 (5. vydání)
• Jazyk: Čeština
• Druh: Kniha
• Vazba: pevná
• Počet stran: 293

O autorovi MUDr. Ctiboru Bezděkovi

Je neprávem opomíjenou postavou našich dějin. Moravský rodák se na studiích ve Vídni seznámil a později oženil s ruskou šlechtičnou Varvarou Dimitrijevnou Rudněvovou. 

Společným jmenovatelem aktivit Ctibora Bezděka byly soucit s bližními — lidmi, zvířaty i přírodou jako celkem — a pomoc potřebným.

Manželé Bezděkovi se všech působištích (mj. Ždánice na Moravě, Bad Hall, Moskva, Šternberk) věnovali spolkovému a společenskému životu, pořádali přednášky, organizovali ochotníky nebo čtenářské spolky.

V Ružomberoku založili síť zdravotně-sociálních institucí: poradnu pro matky a kojence, oddělení sociální péče, abstinenční poradnu, zasloužili se i o zřízení okresní nemocnice. Do té doby fungoval dům Bezděkových coby azyl pro matky s dětmi. Celkem zde odchovali 42 dětí (plus dvě vlastní dcery), uspořádali také sbírku pro hladovějící ruské děti, některé dokonce určitý čas živili u sebe doma.

Silné sociální a náboženské cítění přivedlo Bezděka k založení mnoha sdružení či členství v nich, například Červeného kříže na Slovensku, Masarykovy ligy proti tuberkulóze nebo v Československém abstinentním svazu.

Později v Praze si Bezděk otevřel etikoterapeutickou ambulanci a eubiotickou poradnu, pomýšlel i na založení eubiotické kolonie poblíž hlavního města. Eubiotika neboli zdravověda je dílo MUDr. Stanislava Růžičky (1872—1946), který propagoval rodinný život v přírodě, kladl také důraz na fyzickou práci, zdravou výživu a hygienu. V životních potřebách a ošacení radil dobrovolnou skromnost. Růžičkovy i Bezděkovy snahy o založení eubiotických osad nakonec padly, nicméně eubiotika se stala inspirací pozdějším ekovesničkám.

Bezděk propagoval vegetariánství, svůj pohled shrnul následovně: „Člověk si sestrojil theorii, sobě zdánlivě velice příznivou, ale úplně falešnou, theorii, že člověk je pánem přírody. Proto počíná si tak, jako by celá příroda neměla jiného smyslu, než aby sloužila jeho čistě sobeckým zájmům; chce, aby mu ve všem sloužila, aby mu byla pokořena a otrocky jej poslouchala, snaží se vtěsnat ji do forem jemu milých, využívá jí nemilosrdně a vraždí tisíce živých tvorů nejen ke své výživě, ale často jen ze svévole a k své zábavě. Takovým způsobem dosáhl člověk toho, že se sám přírodě odcizil a že příroda se mu stala nepřátelskou.“

V roce 1931 vydal Ctibor Bezděk knihu Etikoterapie — Záhada nemoci a smrti. V ní uvádí, že „náš zdravotní stav závisí na vzájemném poměru, v jakém se nalézají nesmrtelný duch a jeho pomíjivé tělo.Ideální stav nastane tehdy, když duch jako opravdový vůdce a udržovatel bude skutečným vládcem a vůdcem těla, které ho bude ve všem poslušné. Takový člověk bude zdráv!“

Významnou součástí života byla pro Bezděka víra v Boha, ne však ve smyslu pouhého přináležení k některé církvi (Ctibor Bezděk sám prokázal svou církevní nezásadovost po nástupu slovenských klerofašistů k moci, když konvertoval od katolické víry k pravoslaví manželky Varvary). Tento přístup totiž podle autora může vést lidi k představě, že všechno vědí a vlastně ani nehřeší.

Autor viděl prapůvod duševních i tělesných nemocí v lidských neřestech. Žárlivost, závist, zlost, nenávist, lež, negativní myšlení, ale i alkoholismus či labužnictví v jeho pojetí vedou těla svých majitelů k záhubě.

Etikoterapie pojí vědu s duchovnem, dnes bychom řekli medicínu s psychologií, čímž Bezděk prakticky položil základy psychosomatiky. V mnohém se podobá i některým alternativním způsobům léčby, které často k nemoci přistupují holisticky a dbají na důkladné zkoumání příčin pacientových potíží; zabývají se i změnou stravy, přechodem na zdravější životní styl, případně nabádají i k pravidelné psychohygieně.

Samotnou „terapii etikou“ popisuje Bezděk jako důkladnou práci s pacientovou anamnézou. Etikoterapeutická diagnóza se stanoví na základě rozhovorů s pacientem, případně i dotazováním jeho okolí. Hlavními léčebnými prostředky pak jsou modlitba („kdykoliv mysl není zaměstnána povinností nebo povoláním, měla by být lidská duše pozdvižena do oblastí duchovních... Tam prýští láska, život, ctnost, zdraví a blaženost“), pobyt v přírodě a práce. Člověk by nicméně neměl pracovat v odvětví s potenciálně škodlivými výstupy, například ve zbrojním průmyslu. „Velmi vhodným léčebným prostředkem je probuzení zájmu o sociální práce, poněvadž je to práce, která důrazně otevírá lidská srdce a takto poměrně bezpečně odvádí nemocného od osobních sobeckých zájmů,“ domnívá se Bezděk.

Samozřejmé je také zřeknutí se návykových látek.

Prezidentu Masarykovi se myšlenky zachycené v knize zalíbily natolik, že nedlouho po jejím publikování pozval manžele Bezděkovy na návštěvu do Lán.

Citace:

"Člověk se často dopouští velkých zločinů, pokud chce vyhovět svým touhám. Je známo, že cesta lidí, kteří dosáhli velkého majetku, vede přes mrtvoly tisíců lidí, kteří padají za oběť chamtivosti. Proto učí Vasil Velký abychom se učili ničit ve své duši každý sklon, každé přání po bohatství hned v samém zárodku, neboť jen tehdy se nám může bezpečně podařit vzdálit od sebe hrůzu boje o bohatství. Je ostatně známé jako Kristus ostře bojoval proti bohatství." (Bezděk 2007, s. 121)

"Jakou hraje hmota roli ve skutečném životě? ... řekněme, že peníze nebo bohatství vůbec touží, aby jeho množství bylo stále a stále zvětšovány, aby bez přestání rostlo. Je to ale skutečnost, o níž pravdivosti se možná denně přesvědčit. Lidé bohatí touží vždy po ještě větším rozmnožení svého majetku, bojí se všeho, co by ho mohlo jakýmkoli způsobem zmenšit a často celé své myšlení soustřeďují pouze pro zvětšení nebo alespoň udržení svého majetku. Zlato jako by mělo tajemnou moc v sobě, strhuje k sobě celé myšlení a cítění lidí. Kde se nachází hromada zlata, touží jakoby samočinně po svém rozmnožení. Jistě bylo Kristovo upozornění velmi správné, že nelze sloužit Bohu a mamonu současně."