Jaroslava Grobcová - Věčný hlahol moravské země

Ukázka z knihy „Věčný hlahol moravské země“:

Slovanství a globalizace

Slované nežili v otrokářských systémech, jako Řekové a Římané, kde vládli krutě otrokáři. Nežili ve feudálních státech, kde vládli krutě feudálové. Život slovanského lidu byl organizován do svobodných rodových sídel a držav s možnostmi svobodné a tvůrčí seberealizace lidu, svobodného výběru činností každého člena společnosti. Svoboda byla omezována jen morálkou, což znamenalo přísné respektování přírodních a vesmírných zákonů, vztahujících se i na vzájemné chování členů společnosti. Z tohoto pohledu se slovanství jeví jako významná filozofická kategorie, která vypovídá o smyslu života vůbec, ukázkou života slovanského lidu. Pro nás se jeví jako idea nejlepšího uspořádání života lidu. Snad právě proto se z dnešního společenského bahna tolik volá po slovanství. Nádherně charakterizoval slovanskou myšlenku života lidu světoznámý umělec, malíř, Auguste Rodin. Cituji: „Lidstvo nebude šťastné do té doby, dokud všichni lidé nebudou mít uměleckou duši, tj. dokud všichni lidé nebudou mít radost z práce.“ Bylo to právě slovanství, svobodná tvůrčí aktivita lidu, která dokázala umělecké duše v lidech probouzet a poskytovat jim možnosti tvůrčí seberealizace. Vybavuje si to zřejmě náš rodový smysl, cit a stesk a proto se obracíme ke kořenům života našich předků. Ožívá v nás tušení, že tudy vede cesta za štěstím. A máme vysvětlení, proč dříve, v dávných dobách, čím více nabývaly na síle a moci státy s vykořisťovatelskými 36 systémy, tím méně chtěly mít v blízkosti slovanské národy. Využívaly všech prostředků k tomu, aby se Slovanů zbavily.

Dnes se ozývá dost hlasů, které po slovanství volají. Existující morální rozklad společnosti si žádá řešení. Hledá se nový systém pro uspořádání života lidu. Ruku v ruce se slovanstvím se objevuje termín, kterému se říká globalizace, spojení či sjednocení kultury a morálky národů. Co očekáváme od toho, když globalizujeme, odnárodňujeme, odlišnou krásu národních kultur? Výsledkem má být nějaká násobená krása, morálnější způsob života? Nebude! Krása nás oslovuje právě z nádherné odlišnosti, která svou jedinečností vzbuzuje obdiv, pozornost, respekt, úctu. Globalizace znamená uniformitu, ztrátu jedinečnosti, obdivu i respektu. Denně ji máme na všech kanálech televize, kde provokuje odpuzujícími, nekultivovanými a nemorálními pořady, přímo navádějícími k násilí a nemravnosti. O to více musíme usilovat o uchování krásy naší národní kultury. Neglobalizujme, ale mějme v úctě jedinečnost kultury každého národa, obdivujme ji a obohacujme se jí. A globalizovat morálku? Názorně se nám předvádí také v dnešním systému. Celosvětová morálka, čerpající ze všech stran. Nikým neusměrňovaná ústí do hluboké nemorálnosti, bezpráví a k nejrůznějším a nejzrůdnějším kriminálním činům. Víme, že největší vliv na výchovu k morálce, slušnému společenskému chování má nejzákladnější jednotka společnosti a tou 37 je rodina-rod. Rodiče mají povinnost vést děti k morálnímu, prospěšnému životu v duchu národních tradic a zásad a přispět jejich výchovou k morálce celého národa. K čemu by zde pomohla globalizace? O globalizaci národů, nadnárodním (i státním) spojování by se mohlo uvažovat jen na základě uznání a respektu národní svobody a rovnoprávnosti každé ze spojených zemí. Účelové spojení - globalizace kupř. v zájmu obrany země, nebo nadnárodní pomoci. Vždy ale s úctou a respektem k národním dějinám každé země a každé jedinečné národní kultuře. Jen tak se může mezi národy zrodit a udržet přátelství, vzájemná úcta a pochopení. Nelze souhlasit se sjednocováním, které je podněcováno jednostranným národním egoismem, který vystupuje proti druhému národu z pozice nadřazenosti, bez úcty a rádoby ponižováním, jak to lze vycítit kupř. z článku českého publicisty Karla Funka. Cituji: „Naši slovanští bratři jižní a východní Evropy se rádi nechávají unášet nadšenými city, které se však často mění v impulzivní hněv, věrolomnost a bezpáteřnost. Chybí jim dosud, zejména Rusům nadhled a krystalizace rozumu a rozmyslu, kterou právě západní Slované získali z germánského vlivu.“

Nejsem politik a z občanského hlediska si nejsem vědoma vlastní věrolomnosti a bezpáteřnosti, do kterých by mne mohl vmanipulovat pan Funk proto, že jsem se, a ráda, nechala unést svými city, když jsem psala o slavných dějinách mé země, obdivovala 38 způsob života našich předků, který si i dnes můžeme brát jako příklad pro vlastní život. Ráda jsem se nechala unášet svými city i na besedách, kde jsem vyprávěla o našich kořenech. Nadchlo mě vyznání lásky k rodné zemi, Slovensku, vyslovené Jozefem Banášem a v jeho duchu se i já, se vší vroucností vyznávám: Jsem Moravanka a proto nikdy ze mne neudělají Češku, Slovensku, Němku, nebo Polku apod. Jsem Moravanka a proto mám v úctě a vážím si Čechů, Slováků, Němců, Poláků a všech ostatních národností. Tento cit nevychází ani z věrolomnosti, ani z bezpáteřnosti. Je to cit lásky, vybuzený kořeny a rodovou pamětí k ohrožené a ponižované zemi. Tisíc roků bylo potlačováno slovanství. Vůbec o něm nebylo slyšet. Historikové píší, že od r. 884 jsou dějiny Moravy falšovány. A slovanství se objevuje jako bum, jako móda se spoustou Slovanů. Podobně se za komunismu internacionalizovalo. Spolu se slovanstvím se objevují teorie o globalizaci, o jakémsi sjednocování. Na základě čeho? A koho? Na základě pravdy? K slovanství se silně váže karma, která nebyla odčiněna. Myslí se i na to? Slovan by nikdy nemohl připustit, aby sjednocování probíhalo za trvání křivd, upírání národních práv, kořenů, vymazávání národních dějin a zcizování národních osobností i ponižování lidské důstojnosti. Takové sjednocování je jen pokračující falší v zájmu moci. Také se v mnoha článcích objevují nejrůznější výklady o tom, že slovanství je něco jako mystika 39 šamanismus, vyznačující se schopnostmi nadsmyslového vnímání, vcítění apod. Tyto teorie zavádí chápání o skutečně žitém životě slovanského lidu do abstraktních teorií, ve kterých se globalizují různé idealistické nauky a odvádí pozornost od obyčejného, každodenního života slovanského lidu, pro který byl tisíc roků obléhán, neslovanskými státy napadán, válkami ničen, vnitřně rozvracen. Byla spálena kultura jeho lidu, zbořena rodová sídla, falšovány dějiny a páchána další, už dříve uvedena, protivenství.

Život slovanského lidu nebyl v našem pojetí mystický. Nebyl zproštěn starostí o materiální zajištění životních potřeb. Život slovanského lidu byl jen naprosto jiný. Byl to tvořivý, svobodný život lidu, zcela vrostlého do života přírody a vesmíru. Tvořil s přírodou a vesmírem JEDNOTU, byl její součástí, tj. byl součástí přírody i vesmíru, součástí přírodní a vesmírné energie a věděl, že jakýmkoliv nevhodným zásahem do této Jednoty by škodil nejen přírodě, ale i sám sobě. To, že byl součástí této Jednoty znamenalo, že i jeho vnímání světa bylo jiné, hlubší, více chápající a rozpoznávající přírodní děje. A nejen jeho smyslové vnímání a vcítění, ale přímé napojení s bohy (vesmírnými energiemi) mu umožňovalo tušení dosud neprojeveného, nevhodného, či ohrožujícího, ale i dobrého, prospěšného, harmonizujícího. Nebylo civilizací potlačeno. Protože nejsem politik, zvolila jsem jinou cestu, kterou mohu napomáhat ve spravedlivém boji za na- 40 vrácení upíraných práv mému národu. Jeho dějiny jsou už několika generacím neznámé, protože se je děti moravského národa ve školách neučí. Já a moji přátelé jsme se dali přímou cestou k lidu umlčovaného národa. K srdcím a rodové paměti lidu. Věříme, že dokáže v sobě probudit po léta potlačovanou lásku, obdiv a úctu ke své rodné, dříve tak slavné, hrdinné a tolik mučené zemi. Procitne, když se seznámí se zamlčovanými, slavnými dějinami svého národa. Najde a nabere v sobě sílu a odhodlání k boji o nápravu a vydobytí zcizených a upíraných národních práv. Věříme, že se rodová paměť i národní sebeuvědomění lidu vzchopí a svá národní práva i práva své země obhájí. Srdce lidí celého světa cítí ke svému národu stejně. K vyjádření tohoto citu - citu lásky - použiji slov velikého českého básníka Jana Nerudy:
„Koho bych miloval širém tom na světě?
Srdce je vždycky -ách - srdcem jen dítěte, do stáří, do skonu volá si po matce.
Přežil jsem matku svou, žiji jen památce. Přežil jsem lásku svou, měl jsem jí tak nakrátce.
Všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, TEBE BYCH NÁRODE, TEBE BYCH NEPŘEŽIL!“

Spisovatelka PhDr. Jaroslava Grobcová (*1931) pochází z Hodslavic, své dětství a mládí prožila ve vesničce Palačov u Starého Jičína. Vystudovala UK v Praze, obory filosofie a psychologie. Více jak 40 let žila a pracovala v Ostravě. Vychovala tři syny. Dnes žije ve Štramberku.

Velice aktivně se zabývá odkrýváním zamlčované historie Moravy, píše knihy o Moravě, skládá texty písní. Stále i ve svých letech, objíždí většinu míst, o kterých píše. Byla iniciátorkou k založení Kruhu přátel rodu, volného sdružení lidí cítících a hlásících se k odkazu našich předků – Slovanů a toužících po odkrytí skutečné historie zemí Morava a Slezsko.

Vydala (vlastním nákladem):

2008 - "K pramenům života"

2010 - "Od Velké Moravy svítá"

2010 - spolu s Augustinem Hyklem "Báje, čertovské povídky a lidové písničky ze Štramberka a okolí"

2012 - "Země Morava, její zamlčená vznešenost a krása"

2014 - "Magické země Morava a Slezsko – K pramenům života"

2016 - "Probouzení Moravanů, Moravská Mytologie"