Kosmická paměť

Teoretický vědec prožil roku 1990 důležité setkání, které do základu změnilo jeho další lidské i profesní směřování: setkání s vlastním nevědomím. Jako člověk vyzbrojený jemnými nástroji exaktního myšlením tak může podat jedinečné svědectví, v němž se snoubí věda s intuicí a fyzika s psychologií v nové podobě, o níž se lze domnívat, že představuje model vědeckého myšlení budoucí generace, „racionalismus ducha“. Pojmy „Bůh“, „duše“ či „věčný život“ začínají rezonovat s kvantovou mechanikou, teorií strun či genetickou pamětí. Autor se pokouší o kdysi nemožné: exaktními vědeckými metodami dokázat, že bůh existuje, že život má po smrti pokračování a že cílem lidské duše je vykoupení.

Mohl jsem se libovolně pohybovat v prostoru a čase a pochopil jsem, jak je možné se vracet ke všem libovolně vzdáleným událostem díky bezčasové synchronicitě vnořené nevědomé paměti. Největší význam však pro mne mělo zjištění, že smrtí těla naše existence nekončí, ale že rozhodující fáze našeho bytí smrtí teprve začíná. Ze smrti jako totální nicoty se tak pro mne stal smysluplný cíl pozemského života, jímž se otevírá možnost návratu k Bohu. Zároveň jsem poznal, že je možné posmrtné setkání s lidmi, kteří se již k Bohu vrátili, a jak se takové setkání realizuje. Moje vlastní smrt tak pro mne přestala být událostí, které bych se měl bát.

Text je provázen řadou barevných reprodukcí malíře Zdeňka Hajného.