Lidská práva zprava i zleva

Úvod

Petr Drulák

Myšlenka přirozených lidských práv patří k ideovým základům společností, které se označují jako liberálně demokratické. Adjektivum liberální odkazuje právě na přirozená práva jednotlivce. To, že jsou přirozená, znamená, že jednotlivci bytostně náležejí bez ohledu na to, kde a kdy se narodil, a bez ohledu na to, v jaké společnosti žije. Zdá se, že o lidských právech lze dnes diskutovat, pouze pokud se ptáme, jak je lépe chránit a rozšiřovat.

Často přitom zapomínáme, že evropské pojetí svobody se po staletí formovalo zcela nezávisle na pojmu lidských práv (ve sporech mezi šlechtou a církví, v městských právech či v konstituování selského stavu), že to byla až liberální politická teorie, která s tímto pojetím přišla. Svobody byly až do 18. století chápány jako výsledek politického uspořádání, způsobu vlády či ústavy. Jinými slovy vyplývaly z kvality politického celku. Liberální snaha definovat svobodu opačně jako přirozený nárok jednotlivce, od něhož se odvíjí politický celek, může působit dojmem jejího definitivního zakotvení a stvrzení. Práva, která byla do té doby věcí proměnlivé politické dohody, jakoby získávala nadčasový a nezpochybnitelný charakter.

Tato nadčasová garance svobody je však pouze zdánlivá. Stojí na omylu a vede ke zvůli. Liberální konstrukce lidských práv stojí na antropologickém omylu. Ten spočívá v individualistické představě, že svobodní jednotlivci zakládají společnost a vládu jako instituce, jež mají chránit jejich přirozená práva. Právo je však vztahová kategorie, vzniká až ve společnosti a podobně jako jednotlivec sám je produktem společnosti. Pojem práva existujícího před společností či nezávisle na ní je stejně nesmyslný jako představa o jednotlivci nezávislém na společnosti. Toho si všímají kritikové zprava i zleva. Křesťané, marxisté i nacionalisté poukazují na neudržitelnost individualistického předpokladu a na něm postavených konstrukcí, jako jsou lidská práva.

Liberální snaha ochránit lidská práva před politikou (včetně politiky demokratické) tím, že budou zaštítěna obecnou definicí, vede k definiční zvůli. Žádná definice totiž není nadčasová a zásadní otázka potom je, kdo definuje a kdo definici stvrzuje. Pokud je z procesu definování a stvrzování vyřazena demokratická většina, hrozí tyranie. Ale liberální definice lidských práv nebyla nikdy věcí demokratické většiny. V počátcích byla lidská práva definována vlastníky, čehož si všímá jejich marxistická i křesťanská kritika, dnes jsou definována aktivisty.

Lidská práva prošla v posledních desetiletích základní proměnou. Ještě koncem osmdesátých let byl boj za lidská práva spojen s požadavky na demokratizaci tehdejšího režimu a počátkem devadesátých let se respekt k lidským právům stal jedním ze zdrojů většinově sdílené legitimity režimu nastupujícího. Bylo to však spojeno s vyzdvižením práv individuálních a politických proti právům kolektivním a ekonomickým.

Dnes aktivisté pod lidskými právy rozumějí nedemokratické prosazování utopií (uhlíková neutralita, multikulturní společnost) či expanzi nároků nejrůznějších společenských menšin proti většině. Často nastává paradoxní situace, kdy liberální obhájci prosazování lidských práv v zahraniční i nejrůznějších domácích menšin se stejnou vehemencí omezují práva, která byla počátkem devadesátých let považována většinou za jeden z nejjasnějších výdobytků společenských změn roku 1989. Docházíme tak daleko, že společenské většině jsou lidská práva upírána, a zmínka o hájení lidských práv většiny je považována za útok na lidská práva.

Proto jsme dnes svědky omezování výdobytků evropských svobod ve jménu lidských práv. Pokud nechceme na této cestě pokračovat, je třeba se nad lidskými právy zamyslet jinak než tím, že se budeme ptát, jak je budeme prosazovat a rozšiřovat. A této kritické reflexi je věnována tato publikace. Klade si řadu otázek. Lze zachovat pozitivní politické výdobytky koncepce lidských práv a současně se uchránit před jejími negativními dopady? Jakou úlohu hraje při dosahování těchto výdobytků liberalismus a do jaké míry je ochrana svobod starším odkazem? Co mohou lidským právům nabídnout neliberální tradice zprava a zleva?

Tyto i další otázky si kladou autoři zastupující řadu názorových proudů. Shodují se však ve svém znepokojení z toho, co se dnes stalo z lidských práv. Podobně jako v knize Svrchovanost zprava i zleva též v této knize jsou rovnoměrně zastoupeni autoři zprava i zleva. A podobně jako v předchozí publikaci rovněž v této najdeme vedle českých autorů také slovenské.

Knihu otevírá stať ombudsmana Stanislava Křečka, který na základě své bohaté praxe a životních zkušeností pojmenovává nejpalčivější otázky praktického naplňování lidských práv. Upozorňuje, že ze široce srozumitelného a všeobecně přijímaného konceptu se postupem času stal elitní konstrukt, kterému většina společnosti nerozumí. Univerzalismu lidských práv si všímá ve dvojím kontextu. Jednak ukazuje, jak ho ztrácíme doma v okamžiku, když lidská práva přisuzujeme jen menšinám, jednak připomíná rozpory v pohledu na lidská práva mezi kulturně odlišnými společnostmi. Rovněž varuje před současnou posedlostí bojem proti nejrůznějším diskriminacím, jenž neodpovídá reálným problémům, a v této souvislosti připomíná význam sociálních práv.

Na některá z těchto témat navazuje Zdeněk Koudelka. Odlišuje práva člověka od lidských práv. Zatímco v těch prvních vystupujeme jako svobodné subjekty, které podle své vůle mohou práva využívat, ta druhá jsou nástrojem na naše zdokonalování a vylepšování, jímž máme být formováni. S odkazy na nacistický a komunistický režim varuje před hodnotovou interpretací právních norem. Dnes probíhá pomocí pojmů materiálního jádra či ohniska ústavy a zejména v oblasti vynalézání nových lidských práv představuje totalitní hrozbu, které lze čelit pravolevým spojenectvím.

Problematičnosti konceptu materiálního jádra ústavy si všímá také Ján Čarnogurský. Upozorňuje, že koncept dovoluje progresivistickým ústavním soudcům definovat nová práva i navzdory demokratické většině, což je jedna z příčin inflace a ideologizace lidských práv po konci studené války, kdy práva nová popírají ta stará. Za východisko považuje uznání Boží povahy lidských práv, bez níž stojí proklamace o jejich trvalosti či věčnosti na velmi vratkém základě.

Tématu vzájemné kolize různých lidských práv se věnuje Jozef Jurík. Ukazuje, jak v nedávné minulosti selhala ochrana základních práv navzdory stále zbytnělejším lidskoprávním aparátům. Všímá si bezprávnosti vládních opatření během covidu, vynuceného evropského boje proti klimatickým změnám a omezování svobody projevu na sociálních sítích ze strany vlád i soukromých poskytovatelů.

Odtrženost lidskoprávního rozhodování mezinárodních orgánů od vůle většinové společnosti rozebírá Dalibor Jurášek. Zaměřuje se na Radu Evropy a Evropskou unii, aby ukázal, jak jejich orgány pod vlivem progresivistické ideologie nutí státům normy, o něž nestojí.

Kapitoly v následující části volají po nutnosti metafyzického zakotvení lidských práv. Michal Semín poukazuje na jejich filozofickou neujasněnost. Připomíná, že shoda na hlavním mezinárodním dokumentu, vyhlašujícím všeobecně platná lidská práva, byla po druhé světové válce možná pouze proto, že účastníci ponechali stranou metafyzická východiska, s nimiž přistupovali k člověku a jeho poslání. Této antropologické vyprázdněnosti přičítá současný nárůst práv, která utočí na to, co lidská práva měla chránit. Rovněž upozorňuje na zrození konceptu lidských práv v předvečer masakrů francouzské revoluce a na souvislosti mezi oběma událostmi. Za východisko k nápravě považuje návrat ke Zjevení a jako základní lidskoprávní dokument vyzdvihuje biblické Desatero.

O nutnosti metafyzického založení lidských práv je přesvědčen i Michal Ševčík. Podobně jako Michal Semín si všímá nelidských důsledků jejich metafyzické nezakotvenosti. Volá po návratu k filozofickému realismu, který považuje za alternativu ke kantovsko­?hegelovskému nominalismu. Oceňuje však také marxistickou analýzu, která napomohla docenění významu sociálních práv, jež jsou dnes ohrožována predátorstvím nadnárodního kapitálu.

Argument filozofického realismu rozvíjí též Lenka Fuchsová. Z lidské přirozenosti vyvozuje několik málo jednou provždy daných práv. Progresivistickou inflaci lidských práv, která popírá jejich původní smysl, přičítá souhře liberálních a socialistických omylů. Obě ideologie vycházejí z přesvědčení o nepoznatelnosti metafyzických pravd a z relativismu, jenž odmítá nadčasovou závaznost mravních norem.

Uznání transcendentní autority považuje pro pojem lidských práv za nezbytné též Anna Hogenová. Z fenomenologické perspektivy odmítá liberální pojetí pro jeho uzavřenost k dějinám a nejdůležitější lidské právo vymezuje jako „právo na život ze svého posledního pramene, z toho, co je člověku nejvlastnější“.

Filozofickou část knihy otevírá Martin Muránský. Podobně jako autoři předchozí části hledá filozofický rámec, který by zachránil lidská práva před neduhy liberalismu. Nenachází ho však v metafyzice, nýbrž v alternativní republikánské či demokratické tradici. Na rozdíl od liberalismu zde nalézá důraz na lidské potřeby a autonomii jednání spíše než na svobodu. Tento rámec mu umožňuje přiznat význam sociálním právům i národní svrchovanosti, jež jsou neslučitelné s pojetím liberálním.

Jozef Lysý upozorňuje z politickofilozofického hlediska na čtyři alternativní zdroje lidských práv (přirozené právo, společenská smlouva, diskurz a sociální boj) a podotýká, že spornost jejich původu oslabuje jejich autoritu. Zaměřuje se na hrozbu, kterou dnes představuje nadnárodní kapitalismus, zejména v podobě gigantů digitální ekonomiky, pro něž je jakékoliv lidské jednání kolonizovatelným a obchodovatelným informačním zdrojem.

Lidskoprávním debatám v evropské politické filozofii se věnuje Oskar Krejčí. Ukazuje, jak pojetí lidských práv souvisí s filozofickým pojetím člověka, a vysvětluje dlouhodobý spor mezi přístupem přirozenoprávním a pozitivistickým. Koriguje také zjednodušenou představu o Marxově odmítnutí lidských práv.

Na konkrétního klasika se zaměřuje Ivo Budil. Na učení Thomase Malthuse ukazuje, jak z liberálního individualismu a racionalismu může vyrůst antihumanistická doktrína, obhajující společenskou nerovnost v zájmu vládnoucí oligarchie. Jde o koncept práv pro vyvolené, která jsou vykoupena zneprávněním většiny. Vzhledem k neomalthusiánské inspiraci různých zelených hnutí a jejich alianci s globálním kapitálem se Malthusovy myšlenky ukazují jako nebezpečně aktuální.

Dominik Forman si všímá, jak antiutopický liberalismus nachází v lidských právech svoji utopii, své náboženství, a jak brutálně ji dokáže prosazovat, ačkoli je v rozporu s přirozenými lidskými potřebami. Ve skutečnosti však jde pouze o hru na lidská práva, jejímž skutečným cílem je naplňování zájmů globálního kapitálu.

Kapitoly v poslední části se zaměřují na mocenské souvislosti. Ilona Švihlíková vysvětluje, jak neo­liberální globalizace vede k systematickému podkopávání sociálních práv a prohlubování chudoby. Poukazuje na to, že odborová organizovanost, jež je základním nástrojem jejich obhajoby, trpí v důsledku globální mobility kapitálu – jednak v zemích, odkud kapitál přichází, a rovněž v těch, kam směřuje. Upozorňuje na destruktivní vliv Mezinárodního měnového fondu na sociální práva. Jako protipól uvádí Čínu jako příklad země, nastoupivší vlastní nezávislou cestu, jež jí umožňuje se vypořádávat s chudobou.

Jiný mocenský boj se odehrává kolem svobody projevu. Vlastimil Veselý na řadě příkladů ukazuje na rostoucí cenzuru ze strany státu i velkých digitálních platforem, nejčastěji motivovanou bojem proti údajně nenávistným projevům či pod záminkou potírání dezinformací. Upozorňuje na bezprávnost podobných kroků a na to, jak ohrožují demokracii a zastrašují veřejnost.

Pro Petra Hampla jsou dnes lidská práva pouze fíkovým listem mocenského působení. Jsou zneužívána k obhajobě nejpochybnějších projektů, které by se však mohly uskutečňovat i bez nich pod úplně jinou hlavičkou. Vymezuje se tím vůči konzervativní kritice lidských práv, která jejich neutěšený stav považuje za nutný důsledek doktrín, formulovaných před mnoha staletími. Za rozhodující nepovažuje koncept lidských práv ani jinou abstraktní doktrínu, nýbrž konkrétní mocenský zájem.

Pokrytectví, s nímž liberálové maskují mocenský charakter lidských práv, rozebírá Adam Votruba. Upozorňuje, že jsou bytostně politická, a že pokud nemají být pouhým nástrojem vládnoucí oligarchie, musejí být definována v co nejdemokratičtějších podmínkách. Rovněž si všímá nerovného systému vlastnických práv, o nějž se liberální koncept opírá, a navrhuje kritéria, která by demokratické definování lidských práv mělo splňovat.

Závěrečná kapitola knihy rozebírá zneužití lidských práv v zahraniční politice. Petr Drulák připomíná mocenské zájmy, které motivovaly vstup lidských práv do americké zahraniční politiky a jež lidská práva dlouhodobě diskreditují. Na příkladu stěžejních osobností a institucí ukazuje, jak je česká lidskoprávní diplomacie zatížena jednak stejnými rozpory a jednak těžko překonatelným vazalským vztahem k USA.

Je zřejmé, že autoři se na řadě věcí neshodují. Liší se v otázce, zda lidská práva mají být výsledkem politického procesu, či dána nepolitickou autoritou, a patrně by se neshodli ani na povaze této autority. Mají i odlišné představy o vztahu mezi politickými a sociálními právy.

Navzdory těmto odlišnostem se jejich úvahy v mnohém překrývají a odvíjejí podobnými směry. Většina kapitol totiž nezůstává u kritiky současného stavu, jakkoliv je nezbytná, ale hledá též možnosti nápravy, které mohou být více či méně radikální. Tím vytváří základy pro formulaci programových východisek, která budou získávat na aktuálnosti s postupující krizí stávajícího politického režimu. Tento typ úkolů si ukládá spolek Svatopluk, k jehož členům či příznivcům patří většina autorů. Podobně koncipované publikace na další aktuální témata chystá i do budoucna.