Příběh éteru aneb Na hranici přírodních a duchovních věd
Co nejvíce charakterizuje v současnosti naši oficiální západní kulturu? Je to skutečnost, že výsledky, které přineslo bádání v přírodních vědách, určují naše myšlení, světový názor a koneckonců i náš postoj k životu.
Je to úzce spjato se základním vývojovým rysem evropské a západní kultury – s vývojem lidské individuality. Základním jevem růstu lidské individuality, lidského Já, byl v uplynulých více než dvou tisíciletích postupný růst lidského rozumu. Historický pohled na vývoj lidského myšlení přesvědčivě ukazuje, že se zvláště během šesti uplynulých století postupně ztratila z dozrávajícího lidského rozumu informace o tzv. duchovních světech, tj. o světech, které leží za hranicemi světa fyzikálního. Tento svět byl pro většinu vědců odhozen do starého železa jako předsudek.
V minulém století však vědci v oblasti kvantové fyziky zjistili, že látka, z níž jsou naše těla a vesmír stvořeny, se vždy nutně neřídí přesnými a logickými fyzikálními zákony, o nichž se po tři staletí nikdo neodvážil pochybovat. Pravda je taková, že v tom nejmenším možném měřítku našeho světa právě částice, z nichž jsme složeni, porušují zákony, podle kterých jsme jeden od druhého odděleni a naše bytí je omezeno. Na úrovni malých částic se zdá, že vše je propojené a neomezené.
Nejzazší bod, kam až soudobá fyzika elementárních částic při průzkumu struktury hmoty dospěla, je teorie hlubokého vakua. Toto vakuum je definováno jako soustava polí, v nichž v žádném z nich nejsou reálné částice, nýbrž tzv. částice virtuální, neskutečné. Při tzv. kolébání těchto polí se z "ničeho" rodí antičástice mající hmotu a energii, což evidentně porušuje neúprosné zákony o zachování hmoty a energie.
Myšlenka o úloze vakua čili "prázdného prostoru", ze kterého vzniká „něco“, se nezrodila až ve 20.století, ale je od pradávna součástí duchovních nauk. Kupříkladu v buddhistických sútrách je říše krále bohů Indry popisována jako místo, kde vzniká pavučina propojující celý vesmír: "Daleko v nebeském obydlí mocného boha Indry se nachází nádherná síť zavěšená obratným umělcem tak, že se rozprostírá donekonečna všemi směry. "
Příběh o stvoření světa v podání Indiánů kmene Hopi zase líčí, jak současný koloběh našeho světa začal kdysi dávno, když se Pavoučí babička vnořila do prázdnoty tohoto světa. Nejdříve ze všeho upředla obrovskou pavučinu, jež všechno spojila, a s její pomocí pak vytvořila místo pro život svých dětí.
Také Janovo evangelium, které je součástí Bible, hovoří podobně: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je.“
Současná situace by se dala vyjádřit následujícím obrázkem:
Na obou stranách pomyslné dělící čáry vidíme éter. Pojďme se nyní podívat na historii tohoto pojmu.
Všichni, kdo věřili v univerzální, vše propojující energetické pole, o něm od dob starých Řeků jednoduše mluví jako o éteru. V řecké mytologii byl éter považován za základ vesmíru a popisován jako "vzduch, který dýchají bohové“. Jak Pythagoras, tak Aristoteles jej označovali za tajemný pátý element světa, který doplňuje čtyři již poznané – oheň, vzduch, vodu a zemi. Tento výraz, jejž později využívali i alchymisté k popisu světa, se zachoval až do počátků zrodu moderní vědy.
Někteří velcí historičtí myslitelé však v rozporu s tradičními názory většiny dnešních vědců nejen věřili v existenci éteru, nýbrž zašli v tomto směru ještě dál. Tvrdili, že éter je nezbytný k tomu, aby fyzikální zákony fungovaly tak, jak fungují. Sir Isaac Newton, "otec" moderní vědy, použil v 17. století slovo éter k popisu neviditelné látky prostupující celý vesmír, která, jak věřil, zodpovídá za gravitaci a umožňuje vnímat tělesné pocity. Považoval tuto látku za živoucí duševno, i když si uvědomoval, že ve své době nemá vybavení, jež by její existenci potvrdilo.
Z oficiálního vědeckého hlediska přišel s popisem éteru jako látky, jež všechno spojuje, až James Clerk Maxwell, muž, který postuloval teorii elektromagnetického pole. Éter popsal jako "hmotnou látku mnohem jemnějšího charakteru než viditelná skupenství, vyskytující se pravděpodobně v těch částech vesmíru, jež se jeví jako zdánlivě prázdná".
Někteří uznávaní vědečtí myslitelé tuto starodávnou terminologii, sloužící k popsání podstaty vyplňující prázdný prostor, používali ještě na počátku 20. století. Považovali éter za skutečnou látku, jejíž konzistence se nachází někde mezi hmotnou substancí a čistou energií. Právě éter, říkali, je to, co umožňuje světelným vlnám cestovat z jednoho místa do druhého v prostředí, které se jinak jeví jako prázdný prostor.
Einstein sám věřil, že musí dojít k objevu, kterým se vysvětlí, co se v prázdnotě vesmíru vlastně nachází. Říkal: "Vesmír bez éteru je nemyslitelný." Podobně jako Lorentz a staří Řekové, kteří považovali tuto látku za jakýsi kanál, jímž proudí vlny, i Einstein uvedl, že éter je nezbytný pro existenci fyzikálních zákonů:
"V takovém prostoru [bez éteru] by se nejen nešířilo světlo, ale nebyla by ani možná existence měřítek prostoru a času. " Einstein zřejmě na jednu stranu možnost existence éteru uznává, na druhou stranu však varuje, aby nebyl považován za energii v běžném slova smyslu. "Éteru by se neměly přisuzovat vlastnosti typické pro měřitelná média, tedy například, že je tvořen částmi ["částicemi"] sledovatelnými v čase. " Einstein tak popsal, jak je existence éteru vzhledem k jeho neobvyklým základním vlastnostem stále slučitelná s jeho vlastní teorií.
Důležitým okamžikem se stal experiment s éterem, jenž proběhl před více než sto lety a je pojmenován po dvou vědcích, kteří jej navrhli – Albertu Michelsonovi a Edwardu Morleym. Michelson-Morleyho pokus měl jediný cíl – určit, zda záhadný vesmírný éter vskutku existuje, či nikoli. Dlouho očekávaný pokus – navržený k prověření výsledků podobného pokusu z roku 1881 - vyvolal ve vědecké sešlosti, která se v roce 1887 shromáždila v laboratoři, dnes známé jako Case Western Reserve University, velké vzrušení.
Úvahy předcházející experimentu byly nade vší pochybnost naprosto novátorské. Pokud éter opravdu existuje, usuzovali Michelson a Modey, pak se musí jednat o energii všude kolem nás, klidnou a nehybnou.
Pokud tomu tak je, pak by průchod zeměkoule tímto polem měl vytvořit ve vesmíru určitý pohyb, který by měl být měřitelný. Stejně jako dokážeme postřehnout vánek vlnící se nekonečnými poli zlatavé pšenice na kansaských pláních, měli bychom být schopni zaznamenat i "vanutí" éteru. Michelson a Modey nazvali tento hypotetický jev éterový vítr.
Stalo se však, že přístroje používané Michelsonem a Morleym žádný éterový vítr nezaznamenaly. Michelson interpretoval výsledky "nejúspěšnějšího neúspěšného pokusu" v historii v prestižním časopise American.Journal of Science následovně: "Výsledek ověření hypotézy o stacionárním éterovém poli je tedy negativní, což vede k nevyhnutelnému závěru, že hypotéza je chybná."
V roce 1986 ale časopis Nature zcela bez zájmu vědecké obce uveřejnil skromnou reportáž se stručným názvem "Speciální relativita“. Byl v ní popsán pokus provedený vědcem E. W. Silvertoothem a sponzorovaný americkým vojenským letectvem. Výsledky pokusu zcela otřásly základy Michelson-Morleyho experimentu, stejně jako vším, v co jsme ohledně našeho spojení se světem věřili. Silvertooth zopakoval pokus z roku 1887 - ale za použití mnohem citlivějších přístrojů – a uvedl, že přístroje pohyb v éterovém poli zachytily. A co víc, tento pohyb přesně souvisel s pohybem zeměkoule vesmírem, jak se původně předpokládalo! Pokus, a po něm i další, ukázal, že éter vskutku existuje. Dalo by se tedy očekávat, že se éter dostane opět na výsluní. To se však nestalo.
Ačkoli tedy byla existence éteru jednoznačně prokázána a také novodobé pokusy na existenci tohoto pole neustále poukazují, můžeme si být jisti, že už o něm nikdy neuslyšíme jako o "éteru". To proto, že oficiální věda slovo éter během 20. století „vymazala“ ze svého slovníku. Stačí o něm pouhá zmínka, aby ve vědeckých kruzích začala padat slova jako "pseudověda" a "bláboly". Oficiální věda již totiž bohužel ve většině případů nehledá poznání a odpovědnost spojenou s poznáním. Nehledá komplexní obraz světa, ale zajímají ji granty, peníze, prostor v médiích, ocenění atd.
Je tedy pravděpodobné, že se ještě staneme svědky velkého zápasu o to, jakými jmény na poli přírodních věd nazývat to, co je obsahem éteru respektive "hlubokého vakua". Přírodní vědy se zřejmě nebudou chtít vzdát představy, že to, čemu dřívější věky a křesťanství říkaly duchovní světy, bylo jen výplodem fantazie a nevědomosti dřívějších lidských pokolení. Je příliš zakořeněn názor, že teprve přírodní vědy a rozumové poznání přivedly člověka a jeho poznání k podstatě věcí a světů.
Jestliže se však nebudeme bát, že na nás ulpí stín nevědeckosti tím, že převezmeme staré názvosloví a nazveme duchovno duchovnem, usnadní nám to pochopit, co nám už dnes říká ezoterní bádání.
Duchovní věda totiž pozoruje tytéž předměty a jevy s nimi souvisejícími jako věda přírodní, ale jinými prostředky, tj. z úrovně nadsmyslového poznání. Pokud je zkoumán tentýž předmět či jev, pak by měly oba přístupy dojít nezávisle na sobě ke stejným závěrům.
Výstižně to popisuje Zdeněk Kalva, CSc. externista UK FHS v knize Antroposofie a přírodní vědy vydané Antroposofickou společností v roce 1991: „Mezi přírodní vědou a vědou duchovní není výrazná hranice. Duchovní věda má být přímým pokračováním přírodní vědy do duchovní (nadsmyslové oblasti). Předmětem přírodní vědy je příroda, předmětem duchovní vědy jsou duchovní oblasti, metoda vědecké práce je stejná.“
Zdroje:
Gregg Braden: Matrix – Božský zdroj, nakladatelství Metafora, 2009
RNDr, Oldřich Janeček: Duchovní - přírodní vědy, nakladatelství TEOFAKT, 1991
Peter Staněk - Lidstvo opakuje stále stejné chyby, https://www.youtube.com/watch?v=MDpFAcCaypw
Související knihy:
Kvantová kniha odpovědí – Jak kvantová věda vysvětluje lásku, smrt a smysl života
Dále než Einstein Hledání teorie vesmíru (2. vydání)
Autor: Škola Triglavi
