Sidorov a Tajemství ruské báně

Když jsme posnídali a napili se čaje, oba jsme se vypravili roztopit báňu. To, čemu stařík říkal baňa, stálo kousek od domu. Abych se přiznal, nejdříve jsem si myslel, že ta solidní budova je staříkova letní kuchyně, nebo domek pro hosty. Zdál se mi příliš velký, protože jsem byl zvyklý na maličké vesnické baňky s nízkými stropy a železnými píckami, všelijak svařovanými. Strop dědovy báně byl nezvykle vysoký, a také uvnitř se více podobala domu, než obyčejné báni. Solidně roubená mezistěna rozdělovala stavbu na dvě stejné poloviny. V prvé místnosti byla umývárna a odpočívárna. Druhá polovina byla určena pro napařování. Obě místnosti vytápěla jedna složitá zděná pec. V napařovací části ohřívač pece byl do stropu vyložen kameny, podle slov starého, hlavně kvarcitem, jaspisem a pazourkem. Horniny jako žula a bazalt se do páry nehodí. Podle názoru hospodáře dávají škodlivou páru, která může poškodit zdraví. Poslouchal jsem staříka a marně jsem přemýšlel: říká prosté a pochopitelné věci, opravdu, co všechno není obsaženo v horninách, prakticky téměř všechny minerály až po uran, ale lidé už mnoho zapomněli.

Proto bývají případy, kdy lidé v báni zde na Uralu nebo v Sibiři mají halucinace, horší než z narkotik, a nemohou pochopit, oč jde. Všechny noční můry připisují nějakým nečistým silám. Ale to ještě ujde. Někdy však z „přebytku páry“ selhává srdce, přičemž na vině není pára, ale škodlivé kameny, zazděné v peci… Zeptal jsem se „léčitele“:

• Proč máš tak velkou napařovací komoru? Ve vesnických báních je dělají malé.

• Aby bylo dost vzduchu, - vysvětlil stařík. – Jinak je napařování obtížné.

Pára, podle jeho mínění, když je jí příliš mnoho, začíná vytlačovat vzduch a v místnosti bude dusno. Proto podle staroruské tradice napařovací komory dělali větší, a aby bylo dost páry, stavěli velkou pícku. Tak to má taky postaveno, a já už chápu, nakolik je staroruská báňa lepší, než ty, které jsem znal dříve. Když jsem si prohlédl báňu, a na žádost děda nanosil k topeništi dříví a začal jsem plnit vodou vědra. Stařík mezitím obešel své hospodářství, nakrmil psy, a když se vrátil, řekl mi, abych se šel vyspat. Báňu že roztopí sám tak za 4-5 hodin, a když si neodpočinu, báňu neuvidím, jako své uši… Měl pravdu. Opravdu se mi chtělo spát, a tak jsem šel bez reptání do „svého“ pokoje. Byla to malá, útulná místnost s nevelkým oknem a medvědí kůží místo koberce. Co mě udivilo, byla čistota postele. Prostěradlo i povlečení byla tak svěží a čisté, že jsem se styděl do nich lehnout. Tak jsem se rozhodl, že si zdřímnu na pokrývce. Bílá prostěradla až po báni…

Stařík mě probudil asi za osm hodin. On sám si nelehl, celý ten čas pracoval na svém hospodářství. Práce měl víc než dost a já, mladý ospalec, jsem se před ním zastyděl: chrněl jsem celých osm hodin. Copak jsem nemohl vstát a pomoci dědovi? Jaká hanba! – nadával jsem sám sobě. – Užitku je z tebe, jako z kozla mléka… To přijel pomocník, tak řečeno, žrát a spát!

• Kdybych věděl, že se tak budeš trápit, probudil bych tě, - pohlížeje na mne, zavrčel starý. – Ty nejsi na vině, mládenče, že jsem ti to ulehčil. Aby sis odpočinul a abys mi nepřekážel, proto ses neprobudil. Rozhovor jsme měli těžký… Musel ses zregenerovat, - jako by se omlouval, pokračoval vědmák. – A tak jsem se rozhodl, že se musíš vyspat…

• Takže, jak se ukazuje, ovládáš také hypnózu, - mihlo se mi hlavou. – Zajímavé, co ještě dovedeš! Na mou myšlenou repliku vědmák neodpověděl, ale podal mi čistý ručník a pozval mě, abych šel za ním. Když jsme vešli do napařovací komory, pochopil jsem, co to je dobře vytopená ruská báňa. Zdálo se, že i stěny sálají teplo.

• Nejdříve se musíme dobře prohřát, - řekl vědmák a chrstnul studenou vodu na pryčnu a řekl, abych si na ni lehl. – Sedět v báni je škodlivé, příliš uvolněné svaly přestávají kontrolovat páteř. Lépe je ležet. Sedět lze jen tehdy, máš-li v ruce metličku, a když jsi připraven, - vysvětlil.

S těmito slovy stařík ulehl vedle, když předem ochladil pryčnu vodou.

• Prosím tě, proč se lidé vůbec paří, - zeptal jsem se.

• No, co si myslíš sám? – odpověděl otázkou.

• Asi proto, aby se dobře prohřáli, - začal jsem vysvětlovat.

• Máš pravdu, tak tomu opravdu je, - řekl starý. - A metlička odstraňuje ochrannou protitepelnou vrstvu, která se tvoří v kůži při nadkritických teplotách. Ale to není hlavní. Tradice páry je trochu jiná, - pokračoval stařík. – Ty jako biolog musíš vědět, že mnohé toxiny, které se hromadí v organizmu při jeho činnosti, se odvádějí nejen přes ledviny, ale i přes potní žlázy, že ano?

Přikývl jsem.

• Tudíž, kde se ty toxiny hromadí? – rozvíjel myšlenku děda.

• Zřejmě v podkožních buňkách a v samotné kůži, - řekl jsem.

• Tak to je, - přikývl vědmák. – Právě tam je banka základních toxinů. Současné výzkumy ukázaly, že ledviny zvládají tak 65-70% toxinů, ne více. Ostatní produkty rozpadu se hromadí v tukových buňkách pod kůží, a částečně v kůži, vedle potních žláz. To znamená, že vylučování potu je tím ventilem, který chrání člověka před intoxikací, a tudíž i před fyzickou smrtí. Pro plné očištění od nečistot byla vynalezena ruská báňa. Právě ruská, a ne finská ani turecká, a vůbec ne antická. Všechny tři posledně jmenované jsou jen ubohá parodie ruské. Pokus udělat totéž bez pochopení podstaty.

Starého to zřejmě zaujalo. Bylo vidět, že se rozhodl zasvětit mě do sakrálního smyslu ruské báně a netrpělivě čekal na moje otázky.

• Jde o to, - řekl, ukazuje na dvě napařené březové metličky, - to používají jen v naší ruské báni. V té se rovnoměrně spojuje teplota, pára, a usměrněný lokální vysoký tlak horké páry na kůži. Ten tlak je činěn prostřednictvím březové, jedlové, dubové či nějaké jiné metličky. Z fyziky musíš vědět, že párou se odpařují mnohé oleje, ale i bílkoviny. Horká pára je doslova vytlačuje z jehličí, totéž se děje s lidskou kůží. Pouze místo olejů se z ní rozehřátou párou odpařují aminokyseliny a bílkovinové toxiny.

Vyprávěje o užitečnosti metličky, vědmák dvě spařil, jednu podal mně a pobídl, abychom vylezli na třetí lehátko pryčny.

• Rozumíš, - pokračoval, - pocení otevírá všechny póry, proto je nutné. Takové pocení existuje i v jiných báních, například, finských, ale ty jsou suché. Horko je vysoké, ale pára chybí, přesněji, chybí její tlak na kůži. V tureckých lázních je teplo i pára, ale ta je příliš mokrá a chladná. Opravdová pára musí být průzračná, neviditelná, a co vidíme v turecké lázni? Páru jako oblak, to je název, ne pára. A to nejdůležitější, ani ve finské sauně, ani v turecké lázni se nepraktikují metličky, nástroj na vyloučení nečistot z organizmu, bez něhož je skutečná očista nemožná.

S těmito slovy mi děd poručil, abych si lehl na břicho a pozvedl nohy. Když jsem to udělal, měkce projel metličkou nad mým tělem, a když se přesvědčil, že lehce snáším horko, šplíchnul na kameny odvar jakýchsi bylin. Za vteřinu bylo na lehátku takové horko, že se mi začaly kroutit uši, a k tomu ve vzduchu se objevilo aroma čehosi neobyčejného, co nebylo možné vysvětlit, ale zároveň to bylo velice příjemné. Zdálo se, že to vonělo chlebem a medem, a dokonce jakýmsi vínem.

• To je pro zdraví, - vysvětlil hospodář - Především, pro plíce a srdce. Jak tomu dnes říkají? Aromaterapie. Pamatuješ hrůzu Andreje Prvozvaného, když se dostal do ruské báně? Co napsal? Že Rusové mají blízko ke křesťanství, protože jsou náchylní k sebetýrání. Tak se teď trochu potýráme, jenom si nasaď na hlavu čepici, jinak si opaříš uši. Ty nejsou zvyklé na takový žár.

Podal mi jakousi pletenou čepičku, potom vzal metličku a začal měkce, krátkými údery napařovat moje nohy.

• Začínat musíš vždy od nohou, řekl děd. – Kapiláry v nich jsou nejvíce unavené, proto je musíme rozšířit v prvé řadě, protože musejí propouštět krev lehce, bez zdržování, a potom se můžeš napařovat, jak je libo, jenom pamatuj, že začínat se musí vždy od nohou…

Když napařil mé nohy, stařík mi předal metličku, lehl si vedle a začal se napařovat sám. Brzy od nesnesitelného horka, žhav páry a metličky se začalo ztěžka dýchat. Zdálo se, že srdce už-už vyskočí ven. Stařík viděl, že jsem na kraji svých sil a že z báně uteču, mě pozval do umývárny. Dříve než mě nechal vychladnout, donutil mě, abych se opláchl vodou ze studny. Studená voda mi ožehla tělo, až se mi zastavil dech, zdálo se, že i srdce přestane tlouct, ale stařík byl spokojený.

• Ten teplotní rozdíl je velmi užitečný, mládenče, - usmíval se. – Nenachladíš se, zato krev projde všechny tkáně bez výjimky. A teďˇpůjdeme ven, poběháme si mokrými patami po matičce-Zemi.

Oba jsme vyběhli z báně jak nás matka porodila, a začali jsme se procházet po trávě a po chodnících, abychom si odpočali od horka.

• Obrať se k matičce-Zemi, - poznamenal vědmák, - a popros ji o zdraví a sílu, aby z tebe vytáhla všechny nemoci. Země léčí lépe, než leckterý doktor. Jen se nestyď. Země je živá, uslyší tě a pochopí. Nemůžeš prosit slovy. Obrať se na ni v myšlenkách…

• Ale já jaksi nebývám nemocen.

• To nevadí. – přerušil mě děd. – Nejedná se o nemoci, ale o tradici, a pak, nemoci bývají různé. Nejškodlivější a nejnebezpečnější jsou psychické. Například, právě deprese… Proti tomu nejsi zajištěn. Uběhne nejeden rok, než tvé nervy budou takové, jaké mají být, takže se neostýchej: je přece hřích ostýchat se před matkou.

Jako vždy měl stařík pravdu. Sám jsem věděl, že nervy jsou pro člověka nade vše, zvláště v naší době. Ale že by tak přímo komunikovat s duchem Země? K tomu je zapotřebí víra, jakou má on… S podobnými myšlenkami jsem se vrátil do báně a napařoval jsem se, k potěšení staříka, už ne jako nováček, ale jako skutečný milovník ruské báně, se znalostí a přesvědčením, že dělám vše podle tradice, jak se má…

• To je zajímavé, - zeptal jsem se staříka, když jsme se umývali. - Copak v Evropě nepochopili význam naší ruské báně? Tady je vše jednoduché. Nejdůležitější u nich je, aby to bylo podle vědy. To tam jsou všichni takoví vědátoři?

• To je právě to, že ne,- povzdechl vědmák. – Západní věda je především aplikovaná, a navíc řízená. Kdysi Italici, i Keltové i Veneti měli tytéž ruské báně, protože všechny tyto národy vzešly z našeho kořene, ale tradice byla porušena. Ne prostě porušena, ale vytržena s krví. A není pravda, že se to stalo v souvislosti s přijetím křesťanství. Vezměme, například, Římany, ti ještě ve IV. století př. Kr. křesťany nebyli, ale s kulturou Etrusků bojovali jako šílení, a právě tehdy byly v Římě zakázány tírenské lázně. Místo nich nastavěli lázně latinské. Vzpomeň si, jak jsou postaveny Karakallovy lázně? Je tam vše: i bazény, i lavice pro masáže, a dokonce tribuny pro vystoupení řečníků a básníků, ale nemají potřebnou teplotu, ani páru, ani březové metličky. Umýt se v nich bylo možné; seškrábat ze sebe špínu, ale ne očistit se, tím spíše vejít do kontaktu svého silového kokonu s živly…

• Upřímně řečeno, nevím, o čem mluvíš? – obrátil jsem se na vědmáka. – Na toto téma jsi nic nemluvil.

• Není divu, - usmál se děd. Ty ještě nemůžeš navázat kontakt s matičkou-Zemí, a tam jsou ještě živly… Časem tomu porozumíš. Mluvím o ztrátě tradice v Římě. Po dobytí Galie tam také začali pronásledovat vše ruské, změnil se dokonce jazyk… A v co se proměnili Galové? V tytéž Římany. A tak se stalo, že k začátku tak zvaného středověku naši starou kulturní tradici si zachovali pouze Rusové-Veneti a Rusové-Skandinávci. To se týká nejen lázeňského obřadu, týká se to mnohého: i stavby obytných domů s ruskými pecemi, i severního loďařství, i opevňování měst, a i rodinného způsobu života. Slovem, mnohého.

Starý na několik vteřin ztichl a pak dodal:

• A není pravda, že počátkem středověku Německu, Skandinávii a v Pomoří děti, ale i dospělé rozežíraly vši, a že se lidé myli jednou za měsíc, někdy i méně často. To se dělo pouze ve Francii a Itálii. Tam křesťané-katolíci za dodržování starých tradic sílou odnaučovali lidí nejen napařování a čištění, ale prostě se umývat. Ve střední Evropě a ve Skandinávii až do XII. století bylo jinak, tam nejen zněla ruská řeč, ale zachovala se i naše stará kultura. To znamená, že se stavěly ruské domy, roztápěly se ruské pece a báně. V té době tam ležela Vagria, neboli Západní Rus.

• V posledních slovech „léčitele“ zazněla hořkost a bolest. Povzdechl si a zamyslel se.

• No, a co pak? – zeptal jsem se. Kam se poděla tato Rus, co se s ní stalo?

• Škoda, že o tom čase se nelze nikde dočíst, letopisy se dochovaly, ale ne o „naší cti“ Na západě se tváří, že Pomořské a Skandinávské Rusi vůbec nebylo, i když vedle Berlína dodnes žijí Rusiči – Lužičtí Srbové, kteří pamatují svůj jazyk, a zpívají ruské písně. A co bylo se Skandinávií, je vůbec nepochopitelné. Jsou-li to Germáni, tak proč mají minimálně 30% slov ruských. Odkud vzali tato slova? Přebíráním to vysvětlit nelze. Antropologicky pak střední a východní Němci jsou také Skandinávci – fakticky jedna malá rasa. Rozdíly jsou tak malé, že na ně není nutno brát ohled.

• Takže naše západní bratry přemohli? Kdy a jak? – neuhýbal jsem.

• Přemohli, - zavrčel děd. Nejdříve zorganizovali bratrovražedné války a potom použili nejmocnější zbraň té doby – křižácké pochody. Se Skandinávií skončili rychle. První se zlomili Dánové, po nich Švédové, neboli Sveji. Pouze Norové kladli odpor. Jejich jarlové se nechtěli poněmčovat, přesněji latinizovat, proměnit se v lokaje Vatikánu, proto se stěhovali na Island. Nejdříve chtěli na Rus, ale tam v X. stol. začalo totéž, co v Norsku, takže odešli na sever. Vagria, čili pobaltská Rus bojovali do posledního, ale už bylo pozdě. Po všech bratrovražedných válkách síly nestačily…

S těmito slovy vědmák vstal, přehodil si přes ramena ručník a zamířil ke dveřím.

• Zapomněl jsem přinést kvas, - řekl. – Ty nepospíchej, vodu nepij. – Bylo vidět, že téma, které jsem otevřel, mu zkazilo náladu.

-----------

Tolik úryvek ze Sidorova. Připomeňme si závěrem, že tuto tradici saunování v Evropě zřejmě potlačila církev, která zakazovala umývání. Například Anna Jaroslavna v 11. století ve svých dopisech domů do Ruska z Francie, kam byla provdána si stěžuje, že je snad jediná, kdo se myje... 

Knihu si můžete objednat zde.