Peter Wohlleben: Les - návod k použití

Lesy jsou jeho prací, práce se stromy zase jeho životem. Když Peter Wohlleben píše o lese, píše hlavou i srdcem, proto jsou i jeho knihy „Tajný život stromů“ a „Citový život zvířat“ bestsellery. V jádru ale zůstává stále lesníkem, odborníkem, s cílem předávat a sdílet co nejvíce informací o lese a přírodě obecně, aby je lidé mohli více milovat i chránit. V této knize nám poskytuje doprovod na cestu do lesa a shrnuje, na co bychom se tak mohli chtít zeptat, a k tomu nabízí vydatnou zásobu nových podnětů. Sdílí s námi své poznatky, jako vždy fundovaně, čtivě a s humorným nadhledem toho, kdo je v lese stále jako doma.

Peter Wohlleben představuje jednotlivé stromy a jak je od sebe rozeznat, jak stopovat a pozorovat zvířata, jak se vhodně obléci, jak si zajistit dřevo, čeho se bát a nebát či kde se schovat.

• Že už jste byli v lese tisíckrát a průvodce nebylo zapotřebí?
• Co mají společného jilmy s jasany, proč jsou jedle bělokoré, ačkoli jehličnany, v podstatě listnaté stromy?
• Bojíte se liščí tasemnice od své kočky?
• Víte, že stromy přes noc tloustnou?

Peter Wohlleben vypráví o liščích norách starých jako středověké hrázděné domy, o břízách, které v noci upadají do hlubokého spánku, a také o mateřských dovednostech lesních buků.

Stačí se na chvíli začíst a cesta do lesa se znovu změní v dobrodružství, na která jste možná dávno zapomněli nebo jste ještě neobjevili. V knize se dočtete, jak se orientovat v lese i bez kompasu nebo GPS navigace a které bobule, houby, listy a výhonky se dají sbírat, trhat a konzumovat.

Najdete v ní odpovědi i na další otázky:

• Kde můžete stanovat, zakládat oheň a grilovat?
• Jak správně rozlišíte stopy zvířat, kdy a kde lze nejlépe pozorovat divokou zvěř?
• Jak se zcela přirozeným způsobem chránit před komáry, lesními mravenci a klíšťaty?
• Co se dá zažít v lese s dětmi a co v noci, kterou v přírodě strávíte sami?
• Jak se z únorových, květnových, srpnových a listopadových toulek lesem stane neopakovatelný zážitek?

Autor

• Peter Wohlleben (1964) se již od dětství chtěl stát ochráncem přírody. Studoval lesnictví a přes dvacet let pracoval jako úředník zemské lesní správy. Dnes vede Lesní akademii v německém regionu Eifel a usiluje o návrat pralesů do různých oblastí světa. Často vystupuje v televizních pořadech, pořádá přednášky a semináře a píše knihy na témata týkající se lesa a ochrany přírody. Svými bestsellery Tajný život stromů, Citový život zvířat, Slyšíš, jak mluví stromy a dalšími nadchl čtenáře po celém světě. V Německu nedávno začal vydávat časopis Wohllebenův svět. V roce 2019 mu byla udělena Bavorská státní medaile za zásluhy při ochraně životního prostředí, a to za jeho citlivé a nekonvenční zprostředkovávání vědeckých poznatků.

Ukázka:

Vyšší stopařská

Když začne sněžit, potěší mne to hned dvojnásob: zaprvé mám rád pořádné zimy, kdy mohu v těžkých holínkách kráčet bělostnou nádherou, a za druhé se mi odhalí mnohá tajemství. Alespoň ta, která se týkají zvěře, jejíž stopy jsou rázem velmi zřetelné. Avšak není sněžení jako sněžení. Prvotní vpád zimní sezony bývá ke stopařům z nejštědřejších. Zvířata ještě nejsou v chladovém režimu a potulují se po okolí mnohem aktivněji než za déletrvajících mrazivých období.

Svou objevitelskou výpravu zahajte nejlépe hned ráno, protože v poledním slunci stopy roztávají a ostrý vítr je zas může zavát ledovými krystaly, takže se dají těžko rozeznat. Vezměte si s sebou fotoaparát a zvěčněte všechny svoje nálezy, abyste je doma mohli za pomoci příslušné literatury či webových stránek pohodlně identifikovat.

V létě vám bývá zvlášť nápomocná jemná vrstvička bláta na cestách či kolem nich. Tlapky a kopýtka se do ní otiskují jako pečeti do vosku. Krom toho můžete zhruba určit, jak je to asi dlouho, co tudy dotyčné zvíře procházelo. Rozhodující jsou poslední prudké deště. Ty stopy smývají, nebo alespoň narušují jejich ostré kontury,

takže se dají poznat jen přibližně. Pokud například předevčírem pršelo a vy najdete ostře vyrýsovanou srnčí stopu, pak zvíře, které ji zanechalo, tuto trasu zvolilo maximálně před dvěma dny.

Zvlášť vzrušující je, když najdeme vlčí stopy. Můj první nález tohoto druhu byl vlisován do uschlého bláta jedné cesty ve Švédsku. S rodinou jsme cestovali podél norské hranice – s kánoí. Kánoe a vlčí stopy? Protože tohle vodácké putování vedlo po řetězci jezer, byla tu a tam nutná takzvaná „portáž“. To znamená, že se kánoe vyloží, vyzvedne z vody a upevní na podvozek se dvěma koly. Pak se do ní naskládají zavazadla a následně jsme se už museli pěkně kilometr po kilometru probojovávat po mlčenlivých lesních stezkách tamní pahorkatinou.

Nezbytné přestávky v těchto útrapách, kdy se zrak samým vyčerpáním klopil k zemi, nám nadělily první opravdové vlčí stopy. V těchto oblastech se nevyskytovali žádní jiní chodci, zato tam ale tehdy žila nejpočetnější vlčí populace ve Švédsku. Cítili jsme se bohatě obdarováni a s novou energií jsme sunuli svou kánoi k dalším vodám.