Úrovně jazyka z hlediska jejich významu
a to především s ohledem na slovanské jazyky a suverenitu
Úvodem bych citoval svého kolegu Zdeňka, kterému se povedlo velmi pěkně vyjádřit filosofickou podstatu jazyka:
"Jazyk je základním prvkem, který mluvčímu určuje základní souvztažnosti jsoucna. A to podvědomě, pokud je člověk není schopen zvědomit. Stavba jazyka člověku říká, jak spolu věci souvisí. Co v jazyku není, to pro člověka lze těžko uchopit, představit si. Za každým pojmem je obraz, který mysl promítá na obrazovce „okna vnímání“.
Jako je v počítači programovací jazyk, kterým jsou napsány programy, tak je v člověku jazyk, v kterém myslí. Další nadstavbou jsou v počítači programy, které si tam uživatel nahraje. Obdobně jsou v člověku různé myšlenkové konstrukty, které mu nahráli v rodině, ve škole nebo které si později nahrál i sám z médií, studia apod. Skrze tyto konstrukty potom vnímá svět a sebe, podobně jako se lupou díváme na objekty."
Rozlišujeme tři základní úrovně daného jazyka: hovorovou, odbornou a duchovní.
1. Hovorová úroveň
Je to nejnižší úroveň jazyka. Řeší věci týkající se běžného života. Z filosofického hlediska tato úroveň odpovídá tělesné oblasti.
2. Odborná úroveň
Kulturní, technická a vědecká řeč obsahující veškeré potřebné pojmy a mechanismy sociálních, technických a technologických oblastí. Bez těchto pojmů není možné pochopit abstraktní věci, které s sebou tyto oblasti přinášejí. Z filosofického hlediska tato úroveň odpovídá duševní oblasti.
3. Duchovní úroveň
Tato nejvyšší úroveň je nejvíce abstraktní. Z filosofického hlediska tato úroveň odpovídá právě duchovní oblasti.
Všech úrovní jazyků se týkají aktuální problémy, které lze nyní pozorovat. Jsou to
1. Poškození pojmů - současné poškození (pozměnění, obrácení významu) znemožňuje správně chápat procesy, které se děly v minulosti a které se dějí i dnes.
2. Zatajování pojmů - přesněji řečeno, zatajování jejich úplného významu. Úplné informace je mnohdy možné získat pouze zasvěcením do exkluzivních spolků.
3. Neexistence některých pojmů v běžném životě - některé pojmy a myšlenkové konstrukty, které by bylo v běžném životě zapotřebí používat pro správné fungování společnosti, nejsou k dispozici. Je nutné je vytvořit.
V konečném důsledku hlavním významem úrovní jazyka je suverenita. Se ztrátou funkčnosti jazyka ztrácíme suverenitu.
Ve zkratce o duchovní úrovni.
Duchovní úroveň v jazyce nevyjadřují ani tak slova cizí nebo kalky (slova vzniklá doslovným překladem nebo jiným napodobením vzoru z cizího jazyka, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Kalk), jako spíše prastaré všeslovanské slovní kořeny, které mají přímý význam, jsou v souladu s duchovní skutečností a tento kořen je dále sdílen s dalšími pojmy tohoto jazyka. Jako příklady lze uvést: Pojem Prav (slovanský duchovní svět) je propojen na pojmy jako pravda, pravit. Pojem Slav (slovanský duchovní svět) je propojen na pojmy Slavjan, ale i slavit. Pojem Jav (svět javný, projevený) je propojen na pojem jevit se. Z tohoto důvodu je náš jazyk inherentně propojen se starobylou slovanskou kulturou a ne tak na kultury pozdější, přicházející z Izraele, z dálné Asie nebo na kultury, které odešly na anglické ostrovy.
Duchovní pojmy a významy slovanských jazyků se studují zejména ve slovanských kruzích. Příkladem je například písmo bukvice, jehož každý znak má nejen svůj slovní název, ale i několik duchovních významů, které jsou dále propojeny s geometrií samotného znaku a které se dále kombinují do množství souvislostí. Protože slovanské jazyky jsou kořenově propojeny, nelze jeden od druhého izolovat. Ve svém důsledku se dá mnohdy říci, že i kořen jiného slovanského jazyka lze v našem jazyce považovat za nativní (původní), protože často pouze byl staletími zapomenut a jeho převzetí je pouhým obnovením toho, co již bylo zapomenuto. Množství duchovních pojmů v ruštině bylo například v posledních 30 letech přejato z ukrajinštiny, kde se původní slovanské tradice a jejich pojmy zachovaly v zapadlých enklávách a přežily zde i období socialismu. Mnohé tyto pojmy pak byly přejaty i do češtiny a slovenštiny. Toto nečiní žádný problém, protože jsou mechanicky jazykově kompatibilní, viz níže. Přestože je duchovní úroveň velmi důležitá, nesmíme opomínat ani zbývající dvě úrovně, které jsou neméně důležité.
Dále se budeme zabývat zejména zbývajícími dvěmi úrovněmi.
Ruština má velmi rozvinutou slovní zásobu popisující abstraktní až vysoce abstraktní myšlenkové pojmy a procesy. Toto třeba trochu pokulhává v češtině. Z tohoto důvodu je například obtížné překládat ruské klasiky do češtiny a prakticky zhola nemožné do jednodušších jazyků jako angličtina. Naopak v češtině je velmi rozvinutá odborná slovní zásoba, která třeba v ruštině v některých směrech za češtinou zaostává co do stručnosti se týče, ale i tak je pořád na velmi vysoké úrovni. To se projevuje například tak, že zatímco v češtině je technický popis stroje možné zapsat celkem stručně, tak v ruštině se musí určité pojmy trochu více rozepsat.
Čeština je nejen historicky ale i dnes (navzdory jeho moderní degeneraci) jeden z nejlépe vyvinutých a nejvíce funkčně schopných jazyků (podobně jako další slovanské jazyky) a dovoluje tak pracovat po stránce gramatické, sémantické (významové), slovotvorby, abstrakce, citové, fonetické, lexikografické a duchovní na vyšší úrovni kvality než ostatní jazyky a to na míle s odstupem například od populární angličtiny. Bohužel tento fakt není moderní generací zcela chápán a náš jazyk je dokonce mnohdy zcela neprávem opovrhován pro svou jakoby složitost, což ve skutečnosti ale právě dokazuje množství jeho schopností, které jinde chybí.
Můžeme být pyšní na naše předky například v tom, že čeština má historicky velmi bohatý odborný pojmový aparát z českých slov, zatímco v mnoha jiných jazycích je toto přebíráno z dalších jazyků (z latiny, řečtiny apod). Příklady najdeme nejen v botanice (blizna, pestík, čnělka, láčka, čepel zpeřená, okolík, vijan, kružel atd.), což jsou nádherná slova, která zajisté dala botanikům mnoho práce a která dokazují, že to jde, když se chce. Ale nyní se i v češtině tato pýcha hroutí pod leností a alpinismem dnešní odborné veřejnosti, která přebírá z angličtiny vše, co se jim pod rukama šustne.
Zajištění potřeb státu
Státní jazyk musí zajistit plnohodnotné fungování státu v celé jeho mnohotvárnosti. To zahrnuje všechny tři zmíněné jazykové úrovně. A právě bohatost pojmů dané úrovně je stěžejní pro možnost kvalitního fungování na dané úrovni. Zároveň se tyto pojmy vyvíjejí v čase. Proto jazykem z období křesadlových pušek není možné popsat prostředí období jaderných zbraní. Aktuální stav jazyka tedy odráží jeho celou vývojovou cestu a to zejména v souvislosti s vlastním národem. Proto je například velmi těžké přeložit Puškinova díla, protože jiné národy mají jinou historii a tím pádem i jiné pojmy.
Pokud například jazyk nemá pojmy pro námořní plavbu, potom se v tomto směru bude jen těžko rozvíjet. Samozřejmě další pojmy vznikají i při samotném rozvoji daného směru a obohacují tak vlastní jazyk. Pokud ovšem tyto pojmy přicházejí zvenčí, tak vlastní rozvoj se mění v napodobování vnějšího předobrazu a vlastní iniciativa se mění v neustálou snahu někoho dohánět. Obdobně, pokud jazyk nemá pojmy pro konceptuální řízení, nemůže očekávat, že jeho obyvatelé budou schopni řízení na vyšších KOB prioritách. Stát tak ztrácí suverenitu, protože řízení na vyšších prioritách mu musí být zajištěno zvenku.
Nedávný zákaz používání ruštiny na Ukrajině je zajímavým příkladem. Ruština zde byla nosným jazykem pro odbornosti všech možných směrů. Zákaz ruštiny způsobil v tomto směru chaos. V důsledku toho je nyní ukrajinština do značné míry okleštěná o odborné termíny a nemůže tak plnohodnotně zajistit fungování sociálních a technologických procesů ve společnosti. V ukrajinštině nejsou odborné knihy, které by mohly zajistit plnohodnotné fungování těchto procesů. Ukrajinština tak poskytuje především funkce první úrovně, hovorové. Z tohoto důvodu zde nyní probíhá snaha o tvorbu nových termínů. Bohužel zde dochází do jisté míry k opaku toho, co probíhalo v době našeho národního obrození. Bez rozmyslu se zde přebírají slova anglická, německá, francouzská, jen aby se vyhnuli slovu ruskému. Tento trend povede bezpochyby k úpadku ukrajinštiny, princip čehož si vysvětlíme níže v odstavci o přebírání slov. To také povede v důsledku k úpadku celé společnosti.
Jako další příklad si můžeme vzít "bývalé" kolonie západních mocností. Není náhodou, že i dnes se zde převážně používá bývalý koloniální jazyk jako jazyk pro obchodní styk a vědu, protože právě díky koloniálnímu jazyku mají tyto státy možnost fungovat v moderním prostředí. A to právě kvůli absenci pojmů ve svém vlastním jazyce, který je tímto odsunut na vedlejší kolej, již jen na hovorovou úroveň a mnohde je jazyk již jen jako folklór. Rodilí mluvčí, bez znalosti jazyka kolonizátorů tak nemají šanci vůbec chápat, natož se účastnit procesů řízení ve státě, ani mimo něj.
Proto, aby národ získal suverenitu v daném oboru, nestačí pouze se učit moderní vědu. Suverenitu může dosáhnout pouze národ, který dokázal zakořenit do své kultury nové poznatky získané vlastním úsilím. A toto trvá generace. Obyvatelům jazyka, který nemá vlastní slovní aparát, nezbývá než ohýbat hřbet. Musejí přejímat to, co jim jiní podstrčí. A svoje myšlenky mohou formulovat pouze v hranicích tohoto přejatého pojmového aparátu. To znamená omezení vidět za hranice a nemožnost tvořit si hranice vlastní. Národ nemůže budovat suverenitu v daném oboru a v důsledku ani celkově jako národ. A to nehledě na to, kolik jednotlivých skvělých vědců pochází z takového národa. Protože oni vyvážejí sebe ven, ale nepřinášejí nic zpět do kultury svého národa.
Přebírání cizích termínů a tudíž absence vlastních přináší následující dva problémy:
1) Ničení vlastního jazyka
2) Ničení sebe sama
Ad 1) Ničení vlastního jazyka
Ničení vlastního jazyka přejímáním cizích nekompatibilních slov.
Přejímání cizích slov v češtině ve srovnání s angličtinou z pohledu mechaniky
Mezi mluvčími anglického jazyka a mezi mluvčími například češtiny (ale platí to i pro ostatní slovanské jazyky) lze pozorovat určitý zásadní rozdíl. Typicky v anglicky mluvící kultuře se nemluví o nevhodnosti přijímání cizích slov do angličtiny. Lidé masově neprotestují proti přijetí nějakého slova z francouzského, germánského, latinského, španělského nebo řeckého prostředí do angličtiny. Obecně vzato to převzetí není problém. Naopak angličtina těmito slovy přímo překypuje a nikdo se nad tím nepozastavuje. Zatímco při používání německých a dnes zejména anglických slov v češtině slyšíme velmi hlasité hlasy odporu. Proč je to pro nás tak velký problém? Mnoho lidí cítí podvědomě, že se tím špiní náš jazyk, ale nedokážou to přesně kvalifikovat a zdůvodnit. To vede k bagatelizaci tohoto problému. A právě proto, že je veřejně tento problém bagatelizován, tak mnoho mladých lidí dnes nechápe, proč by to měl být problém a nejen bezmyšlenkovitě, ale přímo s radostí přejímají cizí slova do svého slovníku, aby se učinili lepšími v očích svých anglicky mluvících představených. Nicméně tím se odsuzují do podřízené role.
Tento problém v má dva důvody:
1) Mluvíme o špatném příkladu. Nelze mluvit o problému přejímání z germánských jazyků do angličtiny, protože jsou to jazyky podobné a kompatibilní, čili mechanicky to není problém. Měli bychom proto mluvit o hypotetickém přejímání slovanských slov do angličtiny. To se sice prakticky neděje, ale kdyby se to dělo, jistě bychom viděli velké protesty.
2) Samotná nekompatibilita jazyků
Angličtina jako analytický jazyk nepracuje primárně s morfologií slov. Slova většinou nemění tvar, až na pár výjimek. Gramatika a sémantika (význam slov a vět) je dána vkládáním pomocných slov a striktním pořadím slov ve větě. Naopak syntetické jazyky fungují na opačném principu. Morfologie slov (flexe - skloňování, časování, shoda podmětu s přísudkem atd.) je primárním nástrojem jazyka. V sémantice hraje zde velkou roli také rozšiřování slovních kořenů předponami a příponami, které mají předem dané a všem jasné významy. Pořadí slov ve větě není striktní, a tak lze slova ve větě poskládat libovolně a přitom vyjádřit nespočet významových nuancí. Naopak díky bohaté morfologii je dokonce možné si velkou část významu věty domyslet z jednoho správně zmorfovaného slova. Příklad - česká věta o jediném slově vypovídajícím mnoho významů najednou. Anglicky totéž je nutno rozepsat: "Poodešla-li vs. If she walked a little bit aside."
Nejde tedy o nekompatibilitu kvůli tomu, že máme germánské vs. slovanské jazyky, ale kvůli samotné mechanice fungování jazyků. Tato mechanika je u analytického a syntetického jazyka vzájemně nekompatibilní.
Protože angličtina je analytický jazyk a nedochází zde k masivní morfologii slov, není problém zde přidávat jakákoliv slova z cizích (zejména germánských) jazyků jednoduše proto, že se to slovo vezme, jak leží a běží a je hotovo (mimochodem však za častého zkomolení jeho výslovnosti, což poukazuje na druhý závažný problém s anglickou fonetikou, kterým se ale nyní nebudeme zabývat).
Naopak přijetím slov ze syntetických jazyků (zejména slovanských) do angličtiny dochází k masivní degradaci těchto slov, kdy slova jsou pozměněna na karikatury sebe sama. Z pohledu anglického mluvčího to není problém, udělá se slovem krátký proces a je mu to jedno, protože jeho jazyk postrádá mechanismy rozvinutějšího jazyka, takže o tom ani neví. Ale z pohledu člověka, který pochází z prostředí rozvinutějšího jazyka, vidíme problém. Příkladem budiž slovanské slovo piroh (rusky pirog), do angličtiny přejaté v množném čísle jako pirogi/pierogi (vysl. pajrodži). Anglický mluvčí (pokud není poučený) si nemůže dát jeden piroh, ale one pajrodži. A když má dva, tak nemá dva pirohy, ale two pajrodžies. Jistě je vidět komičnost situace a v jakou karikaturu slovo zmutovalo.
Naproti tomu, čeština nemá problém přijímat slova z jiných slovanských (syntetických) jazyků, ale má velký problém přijímat slova analytických jazyků (například angličtina). Zase je to kvůli odlišné mechanice jazyka. Přijetí takových slov do češtiny brání absence možnosti aplikovat na slova analytického jazyka mechanismy syntetického jazyka. Mezi tyto mechanismy patří skloňování, časování, tvorba zdrobnělin (a zdrobněliny jsou zásadní věc pro citové schopnosti jazyka), stupňování, změny významů slov přeponami a příponami atd. A tyto mechanismy jsou zcela zásadní a stěžejní v tom, že jsou do velké míry tím, co tvoří syntetický jazyk syntetickým. Tyto mechanismy jsou tím, co tvoří češtinu češtinou. Pokud nejsme schopni aplikovat tyto mechanismy, jazyk ztrácí na své syntetičnosti, degeneruje, stává se analytickým. Jazyk tak ztrácí sám sebe a degeneruje v karikaturu sebe sama. Historicky byla angličtina méně analytická a více syntetická, ale degenerací během staletí svou syntetičnost z velké míry ztratila.
Prakticky se tak děje to, že na přejaté anglické slovo do češtiny buď zcela nelze aplikovat skloňování a nebo s velmi odřenýma ušima. A nejde jen o skloňování. Takové slovo pak v našem funkčně velmi bohatém jazyce trčí jako pěst na oko, nikde se nehodí, všude nějak překáží doslova v každém mechanismu, který na něj čeština potřebuje aplikovat. Frustrací pak dochází u českých mluvčích ke dvěma jevům. Za prvé masový uživatel takových slov získává averzi k češtině, protože se mu nechce dřít se s tímto vzdorujícím slovem. Je na češtinu naštvaný a nejraději by mluvil pouze anglicky. Za druhé přestává používat mechanismy českého jazyka, anglická slova raději neskloňuje a český jazyk tak tento mluvčí svou vinou postupně degeneruje do analytického.
Příklad nevhodně přejatého slova: atakovat – máme české slovo útočit, které navíc má se slovem atakovat stejný kořen, čili ve své podstatě jsou obě stejným slovem. Avšak slovo útočit je kompatibilní s mechanikou češtiny, slovo atakovat není. Například útočit můžeme změnit na zaútočit, se slovem atakovat to nedává smysl.
A jako perličku uvádím příklad jazykového hnojiště: suspektní případy (ve významu nepotvrzené případy), workshopistka, soft-tlakové víko.
Ad 2) Ničení sebe sama
Ničení sebe sama v důsledku závislosti na vnějším podnětu a jazyce. Postupem času, kousek po kousku dochází k degradaci kultury, respektive jejímu pohlcení kulturou vnější. Nejprve na odborné úrovni vědecké a technické spisy přestávají používat vlastní jazyk, protože je to nepohodlné, a autoři se vymlouvají na nutnost srozumitelnosti pro zahraničí. Časem situace eskaluje a probublá na hovorovou úroveň, kde zachvátí audiovizuální díla a tisk. A nakonec už ani spisovatelé beletrie nesoucí srdce kultury samotné nepoužijí vlastní jazyk a kultura zaniká. Zánikem vlastní kultury zaniká národ.
Dílčí ukazatele tohoto trendu lze pozorovat již i u nás v našem jazyce a kulturním prostředí. Dávejme si proto pozor na to, co činíme, abychom si pod sebou neřezali větev. Nenechme se opíjet rohlíkem a chlácholit zdánlivou jednoduchostí použití jiných jazyků. Vynaložme úsilí pro svůj jazyk, jinak přijdeme o vše.
Autor: Škola Triglavi
