U příležitosti osvobození Brna

pronesl Doc. Alois Zlatníček, Csc. 29.4.2019 u památníku padlých vojáků v Brně - Králově poli velmi zajímavou řeč.

Vážení občané, nedávno jsem četl novinový článek popisující diskuzi ruského herce Vasilije Lanovoje se zpravodaji západoevropských médií. Ti se ho mimo jiné zeptali:„ Proč vy tam - v Rusku - se stále pyšně vytahujete a připomínáte své vítězství nad hitlerovským Německem? My jsme již na to zapomněli.“

On se jich také zeptal: „ A jak dlouho vaše státy Hitlerovi odolávaly?“
Oni mlčeli. Na jejich otázku proč připomínat - odpověděl:
„Dánsko se drželo jeden den, Polsko padlo za 28 dnů a za stejných 28 dnů Němci v bojích o Stalingrad obsadili pouze několik domů. A celá Evropa byla Hitlerem pokořena za 3 měsíce. Osvobozovat ji museli naši vojáci roky! A za jakou cenu? Za milóny životů vojáků, ruských vojáků odhodlaných vyhnat Němce z rodné země, rozdrtit jejich armádu a osvobodit evropské národy od fašismu. Ale dnes Evropě vyhovuje na to nevzpomínat a zapomenout.“
Proto si Vás - všech dnes přítomných občanů u tohoto památníku a hrobů 326 rudoarmějců, kteří položili své životy za osvobození našeho Králova Pole, - si Vás vážíme a děkujeme Vám i za ně, že jste nezapomněli, že jste přišli vyjádřit vděk a úctu za jejich čin a že jste přišli se poklonit jejich památce i za jejich rodiny, které místo dlouho očekávaného šťastného setkání po válce, obdržely tato stroze vojensky znějící oznámení: „Zemřel 25. dubna 1945, je pohřben v Československu, v městě Brno, v obci Královo Pole, 20 metrů severně od kostela.“
Nevyvratitelným faktem je, že největší zásluhy na ukončení nejničivější války v historii lidstva - 2. světové války - a nastolení míru, ale také že největší ztráty a oslabení za to utrpěl tehdejší Sovětský svaz, jeho národy a jeho Rudá armáda.

Vždyť ztratil, pro nás vůbec těžko představitelných, 25 miliónů svých občanů, přes 60% předválečného průmyslu a také více než milión domů. S velmi vážnými problémy se pak dlouhá léta po válce potýkaly jak průmysl, tak i zemědělství.
Pamatuji si na to, jak naši občané, kteří se v poválečných letech po návratu ze zájezdů z tehdejšího Svazu, jak byli překvapeni a jak obdivovali tamní ženy že při opravách silnic, na stavbách domů, při řízení dopravních prostředků či traktorů a pracích na polích viděli pracovat převážně ženy. Pamatuji ale také, jak někteří jedinci z nich, na základě mylných domněnek tvrdili a odsuzovali, že chlapi prý naopak místo práce kdesi poléhávali, kouřili a popíjeli vodku.
Neuvědomili si totiž, že ti chlapi, těch 8 a půl miliónů mužů v tom nejlepším věku coby vojáků Rudé armády ,sice skutečně leželi a dodnes leží, ale bohužel, v hromadných hrobech rozsetých od Moskvy, Leningradu, Kurska a Stalingradu až po Berlín či Prahu a že například jen na území Československa jich leží přes 140.000 a navíc 440.000 zde bylo také raněných, z nich mnozí pak na následky zranění doživotně zůstali trvale a plně invalidními.
Co však říci k tomu, že dnes někteří naši novináři, komentátoři veřejnoprávní televize i politici prohlašují, že vinu za ty devadesátkrát větší ztráty vojáků Rudé armády než měla armáda americká, měl především sovětský systém a velení Rudé armády, pro něž prý životy lidí neměly cenu ?
Dám přednost odpovědět těmto našim „šiřitelům pravdy a lásky“ místo mě - americkému historikovi Johnovi Gatesovi, jeho publikovanými závěry zkoumání a hodnocení:
„Z hodnocení poměru sil vyplývá fakt, že Američané a Britové nebyli schopni bez Stalinovy pomoci porazit Hitlera. Roosevelt a Churchil si byli dobře vědomi, že pokud SSSR neodolá útoku Hitlera, že na řadě budou oni a celý svět, který ještě nebyl ovládán nacistickým Německem a Japonskem. To vedlo k vytvoření antifašistické koalice - ke spolupráci USA, Velké Británie a dalších zemí západní Evropy se SSSR, a to i přes nesmiřitelné ideologické rozpory a protichůdné představy těchto spojenců o poválečném uspořádání Evropy. Na otevření 2. fronty naléhal Sovětský svaz již v roce 1943. V Londýně a Washingtonu se rozumělo samo sebou, že takovou akci budou odkládat tak dlouho, dokud nebude její úspěch pravděpodobný a dosažitelný za přijatelnou cenu. V důsledku těchto skutečností otevření druhého frontu, či přesněji druhých front, trvalo velmi dlouho, což zraněné Rusy, kteří neměli to privilegium minimalizovat své ztráty, zlobilo.“
Přesto, že byla vytvořena tato koalice, Rudá armáda celé 3 roky od napadení Sov. svazu v červnu 1941 až do otevření 2. fronty 6. června 1944 však bojovala na evropském pozemním válčišti osamoceně . Dnes si se skromnou dávkou hrdosti připomeňme, že v této složité situaci na sovětské frontě, velitel 1. československého polního praporu plk. Svoboda, na základě spontánního přání vojáků , požádal vrchního velitele Rudé armády Stalina o nasazení čsl. jednotky do bojů proti Němcům dopisem, ve kterém je, mimo jiné,uvedeno:
“Prosím, aby naše jednotka byla okamžitě poslána na frontu a aby jí bylo využito, jak uznáte za vhodné. Spojení a přátelství sovětského a československého lidu budou ještě pevnější, budou-li zpečetěny krví prolitou ve společném boji po boku Rudé armády.“ 8. března 1943 byla zahájena bitva u Sokolova, první úspěšné bojové nasazení naší jednotky na sovětské frontě, za což byli naši vojáci vyznamenáni řády a medailemi, velitelé - plk. Svoboda pak Řádem Lenina, velitel obrany Sokolova npor. Jaroš Řádem Hrdina Sovětského Svazu - jako první cizinec vůbec. K válečným ztrátám americké armády John Gates uvádí: “Na všech bojištích války zemřelo méně než 300 tisíc Američanů, což je tolik obětí, kolik válka způsobila Československu. Navíc boje se odehrávaly na vzdálených místech od jejich území. S výjimkou Pearl Harbouru nezažily USA vážnější útoky.“ Tolik americký historik.
Náš pracovník českého Ústavu mezinárodních vztahů Jan Eichler 10. května 2016 v deníku Právo uvedl: „ Spojené státy jako jediný stát světa na 2. světové válce zbohatly: osminásobně zvýšily svou zbrojní výrobu, vybudovaly nejsilnější vojenské námořnictvo a vojenské letectvo. O více než jednu polovinu zvýšily hrubý domácí produkt, o polovinu kapacitu průmyslu i objem zboží na svém trhu. Navíc to byly právě Spojené státy, kdo hrál hlavní úlohu při vytváření páteřních mezinárodních organizací poválečného světa, jimiž se staly Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Ale hlavním trumfem tehdejších Spojených států byl absolutní monopol na jadernou zbraň.“
Já k tomu dodávám, že na válce však naopak nezbohatlo těch 300 tisíc padlých amerických vojáků, kteří si také zaslouží ocenění a vděk za to, že i oni obětovali své životy v zájmu porážky německého a japonského fašismu. Mnozí z nich však mohli být zabiti právě těmi americkými zbrojními dodávkami, kterými soukromé americké zbrojařské koncerny a jejich magnáti pomohli vyzbrojit a dále vyzbrojovali i v průběhu počátečního období války hitlerovské Německo proto, že z nich měli miliardové zisky, zvláště když jim Německo za zbrojní dodávky platilo podstatně více než vlastní americká armáda nebo její spojenci.
Z příčin, průběhu a důsledků války pak tehdejší Sovětský svaz a dnes Ruská federace vyvodili nezbytnost zaměřit se při budování své vojenské síly především na spolehlivé zabezpečení obrany vlastního území tak, aby se již nemohla opakovat situace, kterou museli země, její obyvatelé a armáda prožít a překonat za obrovského utrpení, hrůz a ztrát po přepadení hitlerovským Německem.

Vážení občané,
ti, zde pohřbeni padlí osvoboditelé - vojáci Rudé armády - za porážku německého nacismu, za znemožnění uskutečnit Hitlerův plán na ovládnutí světa, vyhlazení či zotročení těch tzv. méněcenných národů a ras, včetně našeho českého národa a státu, položili své životy necelých 14 dní před kapitulací Německa.
NELZE však dnes, na tomto smutném, pietním místě, se nezmínit s opovržením i studem a pominout, že v současnosti se i v naší zemi vedou nenávistné spory o tom, kdo a ze které světové strany nás údajně ohrožuje, zda náš úhlavní nepřítel je ze severu či jihu, nebo z východu či západu, ale zejména to, že bohužel i někteří naši vládní činitelé, vlivní přední politici , bývalí i současní generálové české armády a pravicové politické strany patolízalsky a bez uzardění, označují za nejvíce nebezpečný - právě ten směr východní - Rusko . Jaksi přehlédli, že např. USA jako hlavní vedoucí představitel Západu a NATO svoji vojenskou sílu budují a projektují, na rozdíl od Rusů, mimo své vlastní území - čehoš dokladem jsou stovky vojenských základen mimo jeho území , vysílání expedičních sil na jiné světadíly pod hesly obrany demokracie a lidských práv, tlačí na zvyšování zbrojních výdajů- prý v zájmu obrany před jimi označeným úhlavním nepřítelem.

Jasnou odpovědí na tyto spory a pochybná tvrzení a závěry , jsou slova vyslovená prezidentem Putinem na dotaz amerických novin The Wall Strret Jornal : „Zda chce Rusko vládnout světu?“ Velmi jednoznačná odpověď prezidenta na tento provokativní dotaz byla vyslovena před 4. měsíci na tradiční tiskové konferenci v prosinci 2018 a zní takto:

„Víme, kde sídlí štáb těch, kteří chtějí vládnout světu...Nejsme to my, kteří chtějí světu vládnout. Cílem ruské zahraniční politiky je zajistit příznivé podmínky pro rozvoj Ruské federace a její důstojné místo ve světě.“
Ano, to jsou slova k minulosti i budoucnosti, ale i k dnešnímu dni a k tomuto pietnímu místu.