Velká kniha urinoterapie

„Moje vlastní moč?” zeptal se, zíraje na mě vyděšeně. „Řekl jste léčení močí? Vždyť to připomíná ten nejtemnější středověk, čarodějnice a zaříkání ďábla! Máme svou moderní medicínu, a když to už musí být nějaká zvláštní metoda, existují přece dobré přírodní léky a přirozené léčebné postupy. Ale moč? Brr! K čemu potřebujeme tuto nečistotu?" Kopal přitom do země, snad aby tím zdůraznil svůj nesouhlas. „Co sedlák nezná.", napadlo mě. Přesto se mě ještě zeptal, jestli jsem to se svým postojem k léčení ‚močí poněkud nepřehnal. „K čemu je to dobré?" - Jak jsem měl reagovat na tuto přemíru odporu? Do jisté míry to byla dobrá otázka, avšak takto se může ptát jenom ten, kdo ještě nikdy nepřišel do styku s touto vážné míněnou terapií a ptá se jen tak, spontánně.

Naše otázky i soudy jsou často ovlivněny určitými vzorci myšlení a chování, které nás nutí reagovat impulzivně. Po přesnější rozumové úvaze se pak musíme chytat za hlavu, neboť zjišťujeme, že naše soudy pochází z podvědomí. Tam se skrývají modely myšlení a chování, ovlivněné zkušeností a výchovou. Odmalička jsme byli zvyklí dívat se na moč a výkaly jako na něco nečistého. Jsou tak nečisté, že člověk nechce být viděn, jak se jich zbavuje. Mokré plínky bereme dvěma prsty. Ohrnujeme nos, když máme vylít nočník s plnou hromádkou. Hnusí se nám inkontinence starých a nemocných lidí.

Lidé, trpící inkontinencí, mají 'špatné svědomí, neboť v duchu slyší hlasy z dětství: „Fuj! Bak!" Když si malý človíček nakakádo kalhot, začne se stydět za to, že nemá 'žádnou kontrolu nad svým „hovínkem". Pach, který vychází z výkalů a moči, považujeme za ohavný. Bojujeme s ním pomocí deodorantů a parfémů nebo nákladných technických vymožeností jako chemické záchody, ventilace nebo filtry, neutralizující zápach atd. Celá tato záležitost ko-lem výkalů a moči je dějinami nevyslovitelného a zamIčeného. Ze školní výuky víme, že moč a výkaly jsou produkty vylučování, jímž se tělo zbavuje nečistot a jedů. Mimovolně opouštějí nedospělé tělo novorozenců a batolat nebo věkem oslabená těla starých a nemocných.

Stolice a moč nemocných někdy zapáchají opravdu hrozně. Zápach, zbarvení a změna konzistence prozrazují patologické vnitřní prostředí člověka. A něco takového se má stát nástrojem terapie? Nemožné! Příroda přece nevytvořila speciální orgány, jejichž pomocí se člověk zbavuje moči a výkalů, jen tak pro nic za nic. Pokoušet se je přivádět zpátky by tedy bylo nepřirozené. To vše jsou argumenty, s nimiž se musí vyrovnat každý urinoterapeut. Představují oprávněné námitky z hlediska člověka, který s tím nemá žádné zkušenosti.

Oproti nim však stojí množství důvodů, proč právě tento prostředek staré „Dreck-Apotheke" užívat. Argumenty, svědčící pro, znám ze svých vlastních (více než dvacetiletých) zkušeností s urinoterapií. Jsem si jistý, že se nic neděje náhodou. Za každou událostí v lidském životě se skrývá hlubší smysl. Je to univerzální zákon. Když se tedy moč používala a stále ještě používá jako lék, musí existovat nějaká přesná data, které dokazují její příznivý účinek. Určitě to není výplod choré fantazie terapeutů, kteří se tím zabývali. Bylipovzbuzováni úspěchy. Pokud se tato terapie používá již více než tisíciletí, musíme se jednou nezaujatě s tímto faktem vypořádat. Přitom nesmíme zapomínat na to, že i ne-mocná zvířata lížou svou moč a jedí své výkaly. Za těch dvacet let se ze mě stal přesvědčený urinoterapeut, nejprve mi pomohla stará nauka, ale později i úspěšná aplikace. Nic nepůsobí přesvědčivěji než příklad z praxe. Zpočátku jsem se také potýkal s mnohými pochybnostmi. Musím přiznat, že mě to stálo mnoho přemáhání. Avšak dnes s tím již nemám potíže. Nicméně jsem dlouho mlčel, protože jsem věděl, že urinoterapie je citlivé téma. Mlčení je jak známo zlato a mluvení stříbro, avšak toto mlčení nemá nic společného se zbabělostí. Je určitě moudré mlčet, když člověk ví, že na druhé straně nenajde potřebnou otevřenost, dostatek tolerance a porozumění pro toto téma. Jestliže čas ještě nedozrál, chybí nutná odezva. Tuto rezonanci přináší teprve tolerance, vědění a porozumění. Myslím, že nyní přichází ten okamžik, kdy lze mluvit o urinoterapii. Lidé v mnoha zemích se začínají stále více zabývat tradičním věděním a metodami lidového léčitelství z dob svých dávných předků. Výsledkem je stále častější používání starých receptů, diagnostických a léčebných metod. Na pozadí tohoto vývoje je třeba vidět také úspěch knihy Carmen Thomasové. Obsah této knihy, která o tomto tématu pojednává spíše teoreticky, se setkal s velikým ohlasem - jelikož čas již dozrál. Když jsem se rozhodl přerušit své mlčení, učinil jsem tak na základě přesvědčení, že již existuje dostatečný zájem o léčení pomocí vlastní moči, a kniha bude mít určitou odezvu. Chtěl bych v ní předat své praktické vědění a pomoci tak zachovat toto prastaré terapeutické umění. Kromě toho chci spíše teoretickou knihu Carmen Thomasové doplnit praktickou příručkou. Praktikům i vyloženým laikům se tak dostane do rukou kniha, jejíž pomocí mohou zavést urinoterapii do praxe všední-ho dne. Chtěl bych přispět k rozšíření osvědčené metody léčení vlastní močí, která by zaujala čestné místo u lidí, nakloněných přírodnímu léčitelství. Rád bych také přispěl k odstranění předsudků a pocitů ošklivosti, které tuto metodu provázejí. Byl jsem motivován také překvapujícím zjištěním, že terapie pomocí vlastní moči je mezi lidmi rozšířena mnohem víc, než jsem předpokládal. Mnozí pacienti se mi teprve nyní odvážili přiznat, že svou moč již používali při léčení různých nemocí. Dlouho to však zamlčovali, aby nebyli považováni za podivíny. Odvážili se o tom mluvit teprve poté, co se po úspěšném vydá- ní knihy Carmen Thomasové rozpoutala rozsáhlá televizní dis-kuse, takže toto téma přestalo být v „dobré společnosti" tabu. Léčení močí tedy přežilo tisíciletí pod pláštěm utajení, vedle prostředků moderní medicíny jako jsou antibiotika nebo kortizony i vedle praktického přírodního léčitelství. Dalším důvodem, proč napsat tuto knihu, byly předsudky, na něž jsem narážel v mnohých rozhovorech. Všude vládne hluboce zakořeněný pocit hnusu, který vytváří zábrany vůči věcné-mu probírání tohoto tématu. Chtěl bych tomu věnovat velkou pozornost, neboť předsudky jsou jako klapky na očích: člověk s nimi vnímá svět pouze v malém výřezu. Pravda, která leží vpravo a vlevo, zůstává těm-to očím skrytá. K tomu, abychom si udělali pokud možno objektivní obraz, nám může pomoci jenom široký rozhled. V této knize mi vedle tipů na samoléčení záleží právě na otevření této perspektivy. Má být nápomocna všem těm, kteří se chtějí otevřeně a kriticky zabývat tímto tématem - v teorii i praxi. Jsem pevně přesvědčen o tom, že také v dobách genové manipulace, neuropsychohormonální imunologie a neuvěřitelných úspěchů na poli chirurgie si mohou staré postupy přírodního léčitelství udržet své trvalé místo. Věřím, že vše, co bylo zapomenuto, znovu spatří světlo světa a že léčení vlastní močí si prožije  svou renesanci. Jsem o tom přesvědčen, neboť urina představuje ne-přehlédnutelnou možnost povzbuzující terapie: je to hologram těla, zrcadlo celku, a mezi ostatními léčebnými prostředky jen sotva najdeme podobný. Pravdu nelze potlačit. Pro mně je neodmyslitelný fakt, že léčení vlastní močí bylo po celá staletí účinnou zbraní proti nemocem, že jí zůstává i teď a bude jí také v budoucnu, neboť urina (můžeme-li parafrázovat název knihy Carmen Thomasové) je skutečně zvláštní šťáva: je to produkt vylučování a zároveň  lék. Pomocí této knihy můžete (zcela v duchu doby) převzít více vlastní odpovědnosti za své tělo a využít možnosti, které nabízí přírodní léčitelství.