Jak jsem vlezl do ledu

aneb na výletě v Mysli

lektorka Hanka Moravčíková vedla dechová cvičení

Přistála mi v mejlu pozvánka na seminář Wim Hofovy metody s koupelí v ledu. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi viděl video, kde jacísi blázni šli v kraťasech v zimě na Sněžku. Už tehdá jsem si říkal, že bych se mohl začít otužovat. Jenže znáte to, od té doby uplynulo spousta vody… a já se zatím koupal v horké vaně.

Pak mne ale kamarád ponoukl: „Běž do toho, je to dobré“. A tak jsem šel, a nevěda úplně, co mne čeká, jsem se ani nebál. Pro jistotu jsem se ale hned začal sprchovat studenou vodou, stihl jsem to 3x. Nevím, jestli to pomohlo, ale když nám lektorka Hanka řekla, že si uděláme první cvičení a já strčil ruku do kýble s ledem (spolu s dalšími 4mi účastníky), připadalo mi, že mi po ní jezdí tank a že mi asi za ty celé 2 minuty upadne. V tu chvíli jsem se začal obávat, že vlézt celý do bazénku s ledem, který má teplotu 5°C je vyloučené.

Hanka nám ale vysvětlila, že je to jenom „program v hlavě“, který má za cíl ochránit životně důležité orgány, které jsou v hrudi. Ruku proto „obětuje“ a nedodává jí teplo, stáhne cévy, takže proto jsem si po pár vteřinách myslel, že mi upadne. Tož jsem to s rukou v kýblu vydržel … nebudu přeci před ostatními za vola. 😉

Jenže tenhle program se dá dobře „očůrat“, je to jenom program. Nástrojem k tomu je dech. Mysl reaguje na ohrožení /stres způsobený chladem a spustí tento program záchrany „uteč nebo bojuj“. Automaticky začnete rychle dýchat. A právě dechem můžeme „přesvědčit“ mysl, že se nic neděje. Začít dýchat pomalu, počítat 1-2-3-4 nádech, 1-2-3-4 výdech. 

No a fakt, když jsme po této instrukci strčili druhou ruku do vody s ledem, bylo to jiné, ne tak strašné, už po ruce nejezdil  tank, ale osobák 😊

Ještě překvapivější byla informace, že ledová koupel celého těla je prý jednodušší, či méně strašlivější než koupel ruky. Tak tomu nevěřím ani náhodou, asi nás chce utěšit a povzbudit, před tou hrůzou, pomyslel jsem si. Na otázku, proč by to tak mohlo být, jsem řekl, že možná tělo nemusí vnímat ten rozdíl, když je studené celé. Ale chyba lávky, zase za to může „program“.

Když máte v ohrožení chladem jen ruku, program ji „obětuje“. Když vlezete do ledu celý, již to není možné a program přepne na modul „adaptace“. Ruky sice zase neprohřeje, ale spustí procesy přizpůsobení se těla na chlad, aby přežil co nejdéle.

Jenže než spustí modul adaptace nabídne modul „uteč“, takže nás zaplaví hrůzou, hormony, zrychlí dýchání, abychom z té vody fakt vylezli… Ale my už víme, že program v hlavě jde přečůrat dechem. Místo 2 vteřinových výdech nádech je potřeba dýchat pěkně pomalu „jakoby se nic nedělo“, uvolnit se a program přesvědčit, že se nic neděje.

No, viděl jsem, že mne čeká souboj se svou myslí nebo s programem ve své mysli. Naštěstí nám lektorka Hanka sdělila, že máme k dispozici ještě další zbraně. Kromě pomalého dýchání ještě nastavení mysli a dýchací „dělostřeleckou“ přípravu. Nastavení mysli známe všichni, když jsme ve škole šli na zkoušku nebo na nějaký zápas. Stačí si věřit, motivovat se, těšit se na to, že podám dobrý výkon a užiju si to.

Dělostřeleckou přípravou pak je dechové cvičení podle Wima Hofa. Cykly 30x rychlý hluboký dechy a pak zádržka nám změní poměry CO2 a O2 v krvi a mimo jiné zvýší pH krve a sníží práh bolestivosti. To se ke koupeli v ledu může sakra hodit. Zvýšení pH dokonce léčí záněty, takže si mohou lidé s autoimunitním ochořením zlepšit svůj stav.

Tak co, jdeme na to?

tak jen to rozdýchat a uvolnit se

Jasně. Dokonce jsem se na to těšil, jak se při vystavení chladovému stresu setkám sám se sebou. Strach jsem sice měl, ale nechal jsem jej být, nevšímal jsem si jej. Další zbraní je totiž „svědecké vědomí“ = být pozorovatelem, toho co se děje. Podívat se na sebe z venku, to už se dostáváme do duchovní činnosti. 

Ve dvojici jsme vlezli s výdechem do bazénku a s dalším výdechem si sedli. A už to fičelo. Zrychlený dech jak cyp. V hlavě mi znělo: „Vylez vole, vylez“. A tak jsem začal počítat, že budu dýchat pomaleji. Nadechuji, nadechuji, ale program mi to přepl a koukám, že vydechuji. Tak tedy vydechuji, vydechuji a šup, programu už se to zdálo dlouhé a začal nadechovat. Takhle jsem tam lapal prapodivně po dechu. A nešlo to přetlačit. Nešlo se uvolnit. A naskočilo: „to nedáš, budeš muset vyskočit“. A tak jsme museli vytáhnout další zbraň a tou je výdech se zvukem. Společně s lektorkou jsme vydechovali se zvukem hmmm.

Trvalo to strašlivých 90 vteřin, než se mi podařilo ovládnout dech. Ale podařilo se! Program se stáhl, dech jsem prodloužil a už pískali konec = 2 minuty. A tak jsem si ani nestihl všimnout, jestli je voda studená, jestli mi upadají ruce nebo ne. Ani jsem si to nestihl užít – být uvolněný v tom ledovém bazénku.

Ale s dobrým pocitem jsem vylezl z bazénku, že jsem to dokázal a překonal sám sebe, program ve své mysli. Musím říct, že ostatní účastníci byli šikovnější a zvládli to mnohem lépe. Lektorka Hanka je šikovná. Více se dozvíte v její knize Učeň ledu (česky) nebo Učeň ĺadu (slovensky).

Anebo můžete zajít na seminář Wim Hofovy metody taky...