BIBLE - „TOTAL RECALL“

Mgr. Jan Kozák, kterého uvítáme 18.5.2017 v Brně, se pro nás zamyslel nad tematem "Jak se vařila Bible".

Bafomet, zdroj aeronet.news

„Nanejvýš charakteristická pro helénistické židovství je skupina literárních výtvorů, kterou lze označit jako židovské spisy pod rouškou pohanskou.“(1) Hlavním literárním žánrem Židů v době vzniku Bible tedy jednoznačně byly padělky, které využívajíce jmen slavných antických autorů pěly chválu na židovství. Židovští autoři se zde nehlásí otevřeně sami k sobě, nýbrž rafinovaně - nápodobou stylu řeckých autorů a pod jejich jménem - falšují obsah jejich spisů a vplétají do takto vytvořených textů pasáže, které vychvalují Tóru, žid. Jahveho, Mojžíše atd.

Falšují například Sibylliny věštby a pod názvem „Sibyllských knih“ jí podsouvají židovství. Falšují spisy perského Vištaspy (Histaspa), který byl ve starověku pokládán za druha Zarathuštry a podsouvají mu židovství. Falšují a padělají slavné řecké básníky: Aischyla, Sofokla, Euripida, Filemona, Menandra, Difila, Orfea, Hesioda, Homéra a Lina, kterým v padělaných verších podkládají slova, z nichž vyplývá, že měli židovské názory. Takto padělané verše jsou potom citovány od dalších a dalších židovských, později „křesťanských“ autorů mezi pravými verši těchto básníků, aby tím více přesvědčovaly.

Význačným rysem těchto spisů je, že jsou opět vsouvány a citovány z děl starých řeckých autorů před mnoha staletími, aby tak narůstaly důkazy o starobylosti a původnosti židovství. Jedna z nejznámějších takovýchto sbírek je tzv. „Pseudo-Hekataios“, tj. sbírka podstrčená Hekataiovi z Abdéry, současníku Alexandra Velikého. Aby si čtenář udělal představu o židovské literární činnosti doby helénistické, věnujme se poněkud blíže veledůležitému padělku - „důkazu“ o starobylosti Starého zákona - tzv. „Aristeiovu dopisu“. Všechny základní rysy žid. literární činnosti té doby i jejich cíl a styl jsou zde dobře representovány.

Fiktivní autor Aristeas se zde vydává za úředníka dávného krále Ptolemaia II. Filadelfa (283-247 př.n.l.) a popisuje svému bratru Filokratovi jako domněle očitý svědek (!), jak byl žid. Zákon přeložen do řečtiny. Podle této zprávy upozornil bibliothekář Demetrios Falerský krále na to, že v jeho obrovské knihovně schází dosud skutečný poklad - zákon židovský a že by byl žádoucí překlad tohoto zákona do řečtiny, aby mohl být zařazen do knihovny. Král Ptolemaeus uposlechl a vypravil ihned velitele své tělesné stráže Ondřeje a Aristea, domnělého pisatele tohoto listu, s bohatými dary (sic!) do Jeruzaléma k veleknězi Eleazarovi s prosbou, aby mu poslal vhodné muže, kteří by mohli provést tento nesnadný úkol. Eleazar posílá 72 židovských učenců (posvátné perské číslo - počet dílů Avesty!), po šesti z každého z dvanácti kmenů (!). Když učenci přišli do Alexandrie, byli u krále sedm dní (!) zváni k hostině, při níž se mluvilo o nejdůležitějších otázkách politiky, etiky, filosofie a životní moudrosti, takže „král byl pln úžasu nad moudrostí těchto mužů.“ Poté bylo překladatelům vykázáno na ostrově Faru, daleko od hluku a ruchu(!) města, nádherné obydlí, kde se ihned dali do práce. Každý den překládal každý sám a vždy večer sestavili společný jednotný překlad! Tak bylo vše v 72 dnech skončeno, překlad pak přečten lidu židovskému (sic! - hebr. „rabi“ = zástup!), který jeho přesnost s největší chválou uznal a pak byl odevzdán králi, který se podivoval moudrosti zákonodárcově.

Je zcela typické pro „křesťanské“ autory a jejich poměr k čestnosti a pravdě, že se až do konce 20. století nijak nestydí uvádět při výkladu o tzv. „Septuagintě“, tj. tomto překladu Bible do řečtiny, dataci 3. stol. př.n. l. a tak toto falsum podporovat.

Stovky Václavů Hanků, vytvářejících stále starší a starší židovské dějiny, odvolávajících se jeden na druhého, vytvářejících stále nové a nové podvržené důkazy, podvržené autory žijící v dávné minulosti (např. „helénista Demetrios“, „žid. učenec Aristobulos“ atd.) vytvářejí situaci, kdy historik, chtějící se dopátrat pravdy, znechuceně ustává v hledání s vědomím, že není ani parazitolog, ani epidemiolog, ani kriminalista.

Židovské technice nápodoby - „Jákobově hříchu“ - neuniká téměř ani jediný slavnější autor antiky, ba co víc - všem těmto řeckým autorům je podsouváno židovskými falsifikátory, že pocházejí z Židů a že pilně studovali Mojžíšův Zákon. Z pera „křesťanského“ autora Eusebia - „prvního historika křesťanství“, ze kterého pramení většina takto shromážděných podvrhů, se proto můžeme např. dozvědět o dávném historiku Artapanovi, který ve svém údajném spisu „O Židech“ tvrdí, že Egypťané převzali všechny svoje vědomosti od Židů. Mojžíš byl podle něj zakladatelem vší kultury v Egyptě i uctívání bohů. Vpisky do řeckého autora Alexandra Polyhistora, nacházející se v Eusebiově Praeparatio evangelica zase citují domnělého starého epika Filóna z 2. stol. př.n.l., který sepsal ve 14 knihách (!) v řeckých hexametrech ódu „O Jeruzalému“. Tyto hexametry jsou však pravým výsměchem řecké prosodie, zlomyslně parodující s nabubřelou dikcí řecké básnictví. Další fiktivní židovský tragik jménem Ezechiel, údajně z 2. stol. př.n.l., zbásňuje zase dějiny východu Židů z Egypta. Dokonce již v 6. stol. př.n.l. žil v Milétu - ovšemže imaginární - básník Fokylides, který ve 230 hexametrech zbásnil Starý zákon a pět Mojžíšových knih a jeho předpisy.

Židovská inkulturační činnost stále stejnou technikou - technikou Jákobova hříchu - se nezastavuje ani před nejslavnějšími řeckými autory Homérem, Platonem a Aristotelem. Smyšlenému „žid. učenci Aristobulovi“ jsou vkládána do úst tvrzení, že veškerá řecká filosofie je židovského původu, neboť přímo říká, že řečtí filosofové Pythagoras, Sokrates i Platon čerpali svá učení z Mojžíše, že dokonce i Homér i Hesiodos si z Tóry vypůjčili mnohé věci, neboť žid. Zákon byl přeložen do řečtiny již velmi, velmi dávno. Aby toto své tvrzení dokázal, odvolává se smyšlený židovský učenec Aristobulos na smyšlené řecké verše básníků Orfea, Lina, Homéra a Hesioda.
Že by za této kvetoucí židovské literární činnosti mohlo uniknout těmto Jákobům - „za patu se držícím“ - i skutečné svaté učení přicházející z Východu - buddhismus - a z něj vyplývající hnutí gnostické, bylo zhola nemožné. Naopak - celá sláva „svaté Bible“ se přímo napájí z gnostických a buddhistických obrazů a pojmů, je jimi zcela prostoupena - je jejich dokonalým negativním napodobením.

Pod tímto poznáním je nutné značně revidovat i dosavadní pohled na vznik a obsah této „Knihy knih“. Samy qumránské texty prokazují, že žádný pevně kodifikovaný biblický „Starý zákon“ (podle výše zmiňovaného falsa zakládajícího slávu tzv. „Septuaginty“) do té doby (1. stol. n.l.) neexistoval a dokládají právě svou horečnatou písemnou činností - tak jako opuštěná loděnice, kde se vyrobila spásná loď, „archa“ - kde vzala Bible včetně „Starého zákona“ svůj počátek - arché. S pochopením, jak pracovali židovští „svatí katoličtí otcové“, se začíná vynořovat i smysl textu SZ, především celé tzv. První knihy Mojžíšovy, který - stejně jako NZ - je právě reakcí židovských autorů na gnosi se základní snahou ji napodobit, přeměnit a prohlásit za vlastní. Všechny základní prvky Genese (Abraham, Adam, ráj, stromy v ráji, jedení ze stromu poznání, Spasitel s 12 společníky, Kain, Seth, Noe, Sodoma a Gomorrha, především pak záchrana z „Egypta“ - světa) vycházejí totiž z gnostického mýtu a východního duchovního učení - jsou právě jeho negativním vyjádřením a vegetativní egoizovanou nápodobou. Od samotných židovských autorů je celá svatá kniha koncipována a výslovně vedena jako opak svatého (!), zasazena však do „svatého rámce“, do „svatého obrazu“. Nebyli to, jak by se mohlo předpokládat, žádní nepřátelé židovství, ale židovští autoři sami, kteří vytvořili ve své svaté knize nápodobu Buddhy - Spasitele, který je však přímo jeho negativem, vítězícím „svatým“ podvodem! Neboť biblický Jákob - Izrael a jeho 12 synů - 12 nikdy neexistujících kmenů izraelských - není právě nic jiného nežli „vstoupení do obrazu“, nápodoba gnostického Spasitele - Buddhy s 12 společníky. Jestliže však pravé svaté učení velebí čistotu, lásku, lidskou vzájemnost, bratrství atd., povstává „svatý Jákob - Izrael“ právě podvodem - obalením „kozličími kožkami“ - tj. právě materiálem, na který se tehdy psalo!

Bible se tak vyjevuje jako pravý apokryfní spis, tj. spis, který se nikdy neměl dostat do rukou široké veřejnosti. Zde sami autoři navěky zachovali zprávu o způsobu, jak a proč byla Bible vytvořena (!) a popisují tak základní techniku, kterou se hodlají „zmocnit světa“ - tj. pomocí napodobivě sepsaného „svatého“ učení, kterému „slepý otec“ požehná. Tyto Jákobovy „kozličí kožky“ jsou totiž právě tou Biblí, která bude nešťastným národům evropským mocensky vnucována coby „svatá kniha“. Myšlení zcela orientované na podvod, lež, kluzkost - symbolizované právě hadem, Mojžíšovou „kouzelnou“ hůlkou - které se domnívá, že může navěky podvést otce - Izáka, že člověka je možné trvale udržovat v temnotách nevědomosti, zde ukazuje své ledví.

Doslova úžasná je v této souvislosti činnost Qumránců. V jejich textu (Damašský spis B, KKK str. 93) totiž čteme výslovné odsouzení „hříchu Jákobova“. Toto qumránské vědomí, které si židovskou tradici založenou na velebení podvodu jako „cesty“ uvědomuje a ostentativně ji ústy odsuzuje, ji však právě teprve završuje - v plné míře provádí! Neboť qumránské přisvojení buddhismu a svázání „Učitele spravedlnosti“ pod židovské božstvo stávání se a času zahájilo teprve skutečný proces přejímky Buddhy - Krista pod židovská ochranná křídla nápodoby a dalo základní podnět k sepsání „Nového zákona“, který tuto přejímku - smysl Jákobova hříchu (!) - právě realizuje.

Všeprostupující snahou Bible tedy bylo a je přesvědčit čtenáře: toto je svaté učení. K tomuto účelu autoři použili nápodoby, popřípadě celé fráze a motivy ze skutečného svatého učení, které vtělili do Bible, aby jí dodali známky svatosti. Ukažme si několik příkladů.

Základní přesvědčení všech „Pánovi plození“ oddaných uctívačů spočívá v tom, že ke „stvoření“ dochází z ničeho - tento omyl je přímým důsledkem předmětného myšlení. Proto i v Bibli najdeme právě takové přesvědčení - z ničeho, zázračným mávnutím („slovem“) Pána plození - Stvořitele - vzniklo něco. Již druhý verš Genese však končí: „ ... a duch boží vznášel se nad vodami.“ Tato vize - zcela nesourodě, nesmyslně zařazená do biblického stvořitelského příběhu - je základem Kapilovy slavné dualistické filosofie samkhya (alespoň 6. stol. př.n.l.), jejíž přítomnost je v gnosi všeprostupující, kde Puruša, Člověk („duch“) a prakrti (prahmota ve formě „vody“ - nikoliv však fyzická voda!) jsou dva vzájemně interagující principy, které tu jsou věčně.

Protože celý smysl Bible je poznán jako napodobení, přisvojení a materializace indických duchovních představ, pomáhá nám to pochopit i původ „Abrahama“ - židovského „otce“ v Bibli. Jak už z frapantní podobnosti slov je zřejmé, jedná se o přisvojené indické božstvo - Bráhmu. Tento Svayambhú - „Ze sebe sama povstávající“ - je, jak je pro Židy typické, snesen z vyšších sfér dolů a judaizován. Důkazem pro toto tvrzení je základní smysl a charakter židovské přisvojovací a napodobovací práce, tak jak ho můžeme poznat při srovnání TE s NZ (viz ENB, Bibliotheca gnostica, Praha 1994) anebo ve SZ u postavy Josefa - Bódhisattvy (viz níže), „Rudého moře“ převzatého z upanišad, anebo podvodníka Jákoba (Izraele) s 12 syny - spodinové nápodoby samotného Spasitele - Buddhy s 12 společníky.

U Abrahama - Bráhmy je však k dispozici i podpůrný důkaz lingvistický. Sanskrt staví často protivy do podobných tvarů, ne-li téměř totožností, aby tak i v řeči byl representován základní tantrický jev světa. Tak se to má i v případě dvojice slov „bhrama“ (bloudění) - „brahma“ (jistota, pevnost pravdy)(2). Při zanedbání aspirace „bh“ je tedy pouhým přidáním hlásky „h“ vytvořen opak a z bloudění, nejistoty, omylu je tak vytvořena jistota, pevnost sama.

Židovský otec „Abraham“ se v první knize Mojžíšově „Abrahamem“ od počátku nenazývá. Dokud bloudí, je pouhým „Abramem“, teprve v okamžiku, kdy nalezne jistotu - učiní smlouvu s Bohem - je mu změněno jméno - přidáno „h“ (!) - a z bloudícího „Abrama“ se tak stává smlouvou zaštítěný „Abraham“ (1M 17,5). Tato změna je však zcela nesmyslná, dokud neznáme sanskrt - teprve skrze něj porozumíme! Mezi „křesťanské“ termíny, vzniknuvší na základě sanskrtu, se tak kromě již známých případů (sanskrt. „adima“ (ten první) - tj. biblický Adam (tj. Člověk, Puruša); omylný „růženec“ - ze sanskrt. „džapamála“; qumránští a bibličtí „králové Javan“ - sanskrt. „yavana“ - tj. Řekové; gnostické Ireneovo „kaulakau“ - sanskrt. „tau lokau“ - tyto dva světy; sanskrt. „Bódhisattva“ - „Josef“; sanskrt. moře „ára“ - „Rudné moře“) řadí i Brahma - Abraham. Záporka „a“ - (ne!) je zde navíc významným symbolem.

Celou Biblí se táhne jako základní téma - právě jako realizace techniky nápodoby - příběh dvou bratrů. Z nich vždy ten první je řádný, pravý, ten druhý neřádný, levý. Smyslem Bible je přesvědčit čtenáře, že ten levý je to pravé - ten „marnotratný“, „hříšný“, popřípadě krvavý - že právě on je ten, kterému bude požehnáno, který „bude spasen“, na kterého „shlédne Bůh s milostí“. Teprve s tímto poznáním začíná být celý text Bible srozumitelný. Podobných dvojic popisovaných při různých příležitostech a životních příhodách znovu a znovu je celá řada - dvojice Ezau - Jákob zůstává prototypem, „klasikou“. Právě proto, že podvod, lež, „had“ je tím, co podle tohoto biblického příběhu vystavělo, vybudovalo člověka, zde také tento podvod a lež není pouze „tím lidským“ a „statečným“ („Nebude více nazýváno jméno tvé toliko Jákob, ale také Izrael, nebo jsi statečně (Sic!) zacházel s Bohem i s lidmi a přemohl´s!“ - 1 M, 32,28), ale zcela zřetelně a výslovně také tím požehnaným „svatým“!

Gnostický Kain - původně slunce(!) (Evangelium Egypťanů, Janův Tajný spis) - je v Bibli pomluven coby vrah. Je důležité si uvědomit z jakého důvodu. Ábel je pastýř, který dává Bohu krvavé oběti, zabíjí tedy a je krví potřísněný, avšak Kain - zemědělec - nikoliv. Právě proto (!) na něj židovský Bůh neshlédl s milostí - nekrvavé oběti, nezabíjení, Buddhova bezhříšnost se mu nelíbí. Již zde, v prvním setkání dvojic tolik typických právě pro Bibli, je obsažen celý smysl této knihy - odpor a strach vůči „cestě vzhůru“ (viz „Jákobův žebřík“ 1M 28,11-22), zásadní odpor vůči křesťanské „anastázi“, buddhistické nirváně, zásadní odpor vůči všem vyšším lidským hodnotám, zdůrazňováním normálnosti a přirozenosti zla, které není ničím jiným než „božím“ Zákonem a tedy nutností. Právě završením a přímo geniálním dokončením tohoto trendu je potom vražda „lidského beránka“ v NZ, která je presentována jako „vykoupení“, avšak zároveň také pragmaticky splývá s odstraněním toho, kdo je proti vraždění!

Duchovní učení přicházející z Východu nazývalo moudrost „solí“. Tento symbol je nejprve doložen v jedné z nejstarších upanišad (Br.Ar.up.), kde učitel poučuje žáka a ztotožňuje Purušu, Člověka - átma - se solí ve vodě, s hodnotou tedy, která sice není vidět, ale přesto „je obsažena“. Gnostikové tuto terminologii přejali a jak píše Filip ve svém evangeliu: „Staří nazývali moudrost solí“ (log. 35), „Moudrost je neplodná a přesto má děti. Proto je nazývána solnou sochou.“ (log. 36). V Bibli, kde nacházíme zlořečení buddhistického fíkovníku - symbolu osvobození, jsou „Sodoma“, „Gommorha“ - posvátné termíny gnose (!) (Evangelium Egypťanů)(3) - přímo prokletím a zapojeny do známého příběhu s Lotem (1M kap. 19). Je právě pro Bibli symbolické, že ten, kdo se nedívá stále vpřed, kdo se otáčí, aby viděl příčiny a následky a poznal - tj. ten moudrý, gnostik (Ježíš v log. 18 z TE: „Už jste odkryli začátek, že se ptáte po konci?“), tedy ten, kdo nedělá stále „tlusté čáry za minulostí“, kdo se nechce zbavit zodpovědnosti, je zde „solnou sochou“ (Lotova žena) a za trest zkamení.

Základním místem pro pochopení biblické scény s potopou je poznání, že „vodou“ není u Indů a obecně v duchovní škole myšlena konkrétní fyzická tekutina, ale Kapilova prakrti - „prahmota“, tj. tíha přitažlivosti zbavující svět prostoru. Simon Mág ve výše citovaném úseku učení „sekty Peratů“ toto poznání výslovně potvrzuje: duchovní „voda“ znamená zánik dole, v nečlověctví, v obrovské tíze a ohni. Indičtí ršiové právě proto tvrdili, že „ve vodě se skrývá oheň“.

Celý smysl indické duchovní školy je zaměřen právě na osvobození člověka (mokša, mukti) z pádu do této „vody“. Zde si podávají ruku všechny indické školy od starých véd, samkhye, yogy, vedanty až po buddhismus, džinismus i maháyánu. Člověk poznání - bráhman, sádhu, šraman, gnostik - je potom právě ten, kdo se dokáže pádu do této „vody“ ubránit, kdo se „neutopí“.

Řecky „poznat“ se řekne „noein“. Člověk - Noe - který se ubrání „vodám“, je proto právě ten gnostik, který vlastním úsilím a poznáním (džňánamárgou, gnosí) se z této „potopy“ zachrání - obecně pro Východ ve staletích před začátkem našeho letopočtu nejslavnější a nejpopulárnější symbol tohoto gnostika - Buddha: gnostický „Syn Člověka“ - Puruši - „ducha, který se vznáší nad vodami“, který byl podle gnostického mýtu vyslán Otcem, aby zachránil lidské pokolení „před potopou“.

Západní předmětné myšlení, pro které je ženské lůno zdrojem člověka a života vůbec, však musí tohoto gnostika - Noeho - převzít v podobě, kdy především toto fyzické lůno coby „počátek“ (řec. arché) bude zachráněno a s ním i vlastní autoři všech druhů života - tj. všichni samci a samičky jednotlivých druhů, neboť zde má předmětné myšlení svůj konec - dále nejde. Proto je právě toto lůno coby archa (počátek) v Bibli archou plující na vlnách bhavy, archou, ve které jsou biblickým „Noem“ shromážděny všechny vegetativní páry, aby potom - po fyzicky, historicky, nikoliv duchovně chápané potopě - mohly z tohoto lůna coby počátku (archy) vyjít a začít se množit. Právě okolnost, že gnostik - Noe, který díky své praxi džňánamárgy stoupá vzhůru, je v Bibli použit do starého mezopotámského příběhu, ukazuje dobře hlavní smysl židovské přejímky: zachytit se za patu Puruši - Člověka, za vzhůru stoupající bublinku óm, postupně ho herecky napodobit a zároveň odstranit (tj. „vykoupit“ všechny hříšníky!). Hippolytův popis Basilidova učení (KKK, str. 182) a jeho neskonale kluzké vykreslení procesu spásy, kdy je neustále nesoucí nahrazované neseným, kdy „břímě prokazuje dobro tomu, kdo jej nese“ (KKK, str. 187) - tento popis je s biblickým záměrem využití Noeho - gnostika coby vegetativního spasitele, hrdiny země - Matky právě totožný. Tato biblická Noeho archa, tj. ženské lůno, je také ovšem totožná s židovskou „archou úmluvy“, ve které byl podle Bible po staletí přechováván právě had (2 Král. 18,4) - tj. hadí síla kundalíní.
Další termín a postava, která rozhodujícím způsobem svědčí o vyvozenosti příběhů Genese z gnosticko-buddhistického základu a o praxi „ducha nápodoby“, je starozákonní „Josef“ - „Josafat“ (viz též osvětlující místa z výše citované Hippolytovy pasáže o sektě „Peratů“).

Jednou z nejrozšířenějších legend středověku byla legenda o Barlaamovi a Josafatovi. Tento „duchovní román“, jak byl také nazýván, byl součástí sbírky zvané „Legenda aurea“ - velmi oblíbeného textu středověku, čtenějšího ještě více než Bible sama. Sama legenda o Josafatovi byla v nejrůznějších verzích přeložena již ve středověku do více než 30 jazyků a obě hlavní postavy příběhu - Barlaam i Josafat - se staly katolickými svatými i s patřičným uctíváním jejich ostatků v chrámech (4).

Touha po zlatu, této materialistické náhražce Slunce - Světla, ženoucí evropské křesťany do zámořských dobrodružství, však způsobila, že právě v Portugalsku, v zemi, která nejdříve navázala spojení s Indií, se v roce 1612 objevuje spisek Diogo di Cuota: „Decada quinta da Asia dos feitos os Portugueses fizeraõ“, Portugalce, který, seznámiv se s indickou legendou o Buddhovi, jako první Evropan poznal pravdu: Legenda o Barlaamovi a Josafatovi je zcela přepracovaný, smyslem zvrácený, avšak svými typickými prvky zcela zřetelně závislý příběh na Buddhově základní legendě, tak jak se s ní můžeme seznámit například v Lalitavistaře anebo v Aśvaghóšově Buddhačaritam. Obsah této orientální legendy ve srovnání s legendou o Josafatovi zároveň báječně dosvědčuje židovskou inkulturaci svatého učení - především jeho přisvojení. Do původní buddhistické legendy, která vypráví o Spasitelově odchodu z domova do bezdomoví, o jeho hledání a nalezení „pravé stezky“ a o jeho probuzení, se vkrádá a posléze ji zcela zahlcuje příběh jiný - opačný. S neuvěřitelnou drzostí zde autor této slavné „křesťanské“ legendy vypráví o jakémsi Barlaamovi (obdoba Hippolytova „Barucha“! viz str. 146), který se, jsa sám již mnichem (!), dovídá „v poušti Sinnaar“ o potížích Buddhových na Dálném Východě a proto se stává obchodníkem putujícím na Východ s jediným cílem: spasit Buddhu - Josafata a poučit ho o pravé svaté víře - o židovském křesťanství - tj. o napodobeném, přisvojeném a úplně znetvořeném buddhismu a tím tohoto nešťastníka - Buddhu - konečně spasit! Samy mrzké pomluvy, připisované krutosti a vraždy ve srovnání s textem původní Buddhovy legendy dávají tušit, kdo byl autorem tohoto v pozdější Evropě tolik slavného pamfletu (5). Nás však v této chvíli zajímá především fakt, který zcela zřetelně ze souvislosti buddhistického a křesťanského textu vyplývá: Buddha - Bódhisattva je v této raně křesťanské legendě nazýván Josafat - Jusuf - Josef.

Spojitost jména Josef - Josafat - Jusuf se jménem Bódhisattva - Buddha nám totiž teprve dokonale otvírá oči ohledně příběhů Starého zákona, především ohledně jejich základního smyslu a správné interpretace, ale také i datace jejich sepsání. SZ Josef a jeho příběh v Genesi (téměř 1/3 celé knihy!) má v sobě totiž zřetelné prvky originálu - indického Bódhisattvy, ještě více však NZ Krista - židovského Spasitele.

Kult hříšníka Jákoba - Izraele, který získá podvodem - sehranou nápodobou - od otce posvěcení, tento základní motiv Bible tak pokračuje i v postavě žid. Josefa - Bódhisattvy, aby nakonec vyústil v příběh Nového zákona. Starozákonní postava Josefa - Bódhisattvy, která vykazuje mnoho rysů jak svého původního jmenovce - Buddhy, tak i NZ Kristova příběhu, je tedy jakýmsi prvním, ještě nepropracovaným a opatrnějším pokusem o židovského „Krista“. Je proto charakteristické i symbolické, že Josef - Bódhisattva je zde líčen jako jeden ze dvou zákonitých synů Izraele - Jákoba, zakladatele techniky nápodoby. Hippolytova činnost vsouvání židovského prostředníka mezi skutečného Spasitele a člověka není tedy zdaleka náhodná, ale právě také pro autory Bible typická a všeprostupující. V samotném SZ příběhu o Josefovi je možné nalézt následující podobnosti s křesťanským mýtem Spasitele:

Po zmatené scénce s cisternou v poušti (1M 37,20-29), kam je Bódhisattva - Josef hozen (v cisterně se právě odehrával křesťanský křest, indická „snánam“ - koupel), je tento nešťastný Bódhisattva - SZ Josef „obětován“ - tj. jakoby zabit (!) - a následně prodán do Egypta. Obchodníci s kadidlem a myrhou se zde mihnou jako ještě nedopracované pozdější postavy ze scénky v NZ s mágy z Východu. Nápodoba kozlí krve za krev Josefa - Bódhisattvy (1M, 37,31) je však již prvním náznakem smyšlené oběti Kristovy - je to právě také kozlí kožka, která dopomohla Jákobovi - Izraeli k požehnání „Otcem“.

Prvků, které tento Josef - Bódhisattva má přímo společné s NZ Kristem je tolik, že nemůžeme být ani na pochybách: Simonovo velebení „stojícího“, tj. věčného v podobě Josefova snu o „stojícím snopu“ (37,7), obzvláštní láska otcova (37,3), židovská závist, že bude nad nimi kralovat (37,8), buddhistická nadřazenost světu náma-rúpa - celému viditelnému řádu (37,9), pohrdání vegetativností (37,10) - to vše poukazuje na sám Kristův příběh. I samotný náznak zabití Krista - Josefa, je zde stejně komentován: „I uzříme, nač jemu vyjdou sny jeho!“ (37,20), je totožné s NZ: „Uzříme, přijde-li Eliáš, aby ho vysvobodil“ (Mt. 27,49).

Bódhisattva - Josef je v Egyptě podroben svádění ženou Putifarovou. Tato scénka je nápodobou Buddhova svádění dcerami Márovými (!) (Lalitavistara, Aśvaghóšova Buddhačaritam) - okolnost, která ještě daleko zřetelněji vyplývá na povrch, když neznáme jen verzi SZ, ale i verzi orientálnější, tak jak je zachována v arabské tradici vyrůstající z nestoriánsko-manichejského dědictví (Korán, 12. súra, 23-33). Podle Budovcova Antialkoranu (Asoara XXII) (6) již nesvádí Josefa pouze Putifarka, ale právě i její služebnice, popř. obecně „ženy“, aby tak obdoba buddhistické legendy byla evidentní.

Bódhisattva - Josef má ve SZ dva syny - prvorozeného Manassase (Zapomenutec!) a druhorozeného Efraima (Plodonosný). Je právě zcela v kontencích biblického záměru přejímky typické, že „prvorozený“ syn Bódhisattvy, tj. původní buddhista, má být symbolicky zapomenut a je proto také Jákobem - Izraelem odmítán (1M 48,14-19), kdežto druhorozený, tj. ten napodobující, ten, který přijde po tom dřívějším, původním, je „plodonosný“, v něm je Jákobem požehnáno „to pravé“. Samo Josefovo jakoby zabití a následné prodání do Egypta (tj. „do světa“! židovský pseudospasitel prodán s úspěchem do světa!) je v Bibli koncipováno stejně jako pozdější Spasitelovo ukřižování v NZ coby životadárné - to, co přinese Židům štěstí a blahobyt - a sám smysl NZ falsa je tak zde již oznámen! (srovnej 1M 45,5: (Josef): „Protož nyní nermuťte se a neztěžujte sobě toho, že jste mne sem prodali: nebo pro zachování života poslal mne Bůh před vámi.“) Okolnost tedy, že bratři chtějí ze závisti a nenávisti usmrtit svého bratra, je zde „boží prozřetelností“, která vede k požehnání! Je proto zcela patrné, že podtext - tj. informace pro ty chápavější - je zde daleko důležitější než text sám.

Bódhisattva - Josef se stává v biblickém příběhu také „pánem Egypta“ (tj. „světa“) a láká své příbuzné, aby přišli také „do Egypta“, kde se jim dobře povede! Pro dataci samotného vzniku biblického příběhu je toto místo důležité, neboť Bódhisattva, tj. buddhismus, gnose, začal kralovat v Egyptě teprve kolem rozhraní našeho letopočtu. Když Židé potom přijíždějí do Egypta - světa, aby zde obsadili „nejlepší část země“ (1M 47,6), jede jim jejich Spasitel - Bódhisattva - Josef na svém voze - tolik typický prvek buddhistických legend - v ústrety.

S poznáním, že v podobě jména Josafat, Júsuf, Josef se jedná o Bódhisattvu - Buddhu, nabírá na významu a smysluplnosti také samo jméno NZ Ježíšova otce - Josefa. Zde, stejně jako v případě „Jákobova hříchu“, píší Židé zcela neopatrně pravdu. NZ Ježíš - tato hylická napodobenina skutečného Spasitele vzývající však opačný princip než Buddha - tj. vegetativního Šivu, Jahveho - se tak v Bibli výslovně hlásí ke svému původu - k buddhismu a k indické duchovní škole. Je však pro židovské autory Bible typické - jak to právě můžeme dobře pozorovat i u Hippolyta - že vytvářejí svého vlastního prostředníka mezi skutečným Spasitelem, Kristem, Člověkem nahoře - a člověkem dole, aby ho dokonale zmátli, aby celé učení převrátili. NZ Josef, otec biblického Ježíše Krista, tak sice zdědil po Buddhovi jméno, avšak sama „svatost“ je mu odňata a předána vegetativnímu božstvu židovskému s jeho ruah - „duchem“ vegetativnosti. Jak k tomuto procesu přejímky došlo, o tom podávají výmluvné svědectví právě následující texty Irenea a Hippolyta.

Kříž z pozice poznání přejímky svatého učení

Hlavní aktér celého procesu přejímky - jak výslovně říká galilejský Jan, Zebedeův syn, ve svém Tajném spisu - je tedy „duch nápodoby“. Nižší přejímá vyšší, avšak celý proces se neodehrává v jednom monoprostředí se stejnými zákonitostmi, ale právě v prostředí polarizovaném - tantrickém! Základním rysem ducha nápodoby je proto převrácenost všech hodnost ve svůj opak - protipól. Celý proces tak připomíná výrobu soch z “forem“ - ducha, „ómu“ - anebo výrobu fotografií, neboť to, co je v originálu nahoře, je zde dole, to, co je v originálu bílé, je zde černé atd. Tak jako je u maháyánovského Buddhy (gnostického „Dobrotivého“) jistota nahoře - „u Člověka“, můžeme v celé škále přejímky sledovat postupný vývoj až k jistotě „dobra“ dole. Tak jako je v originálním svatém učení hlavní oporou neměnnost, pevnost, mající zdroj mimo bhavu - nikání, mimo svět zrození a zániku, je v židovské přejímce dosažen pravý opak. Mojžíš, židovský NZ Petr - „skála“, je zde právě již hadem, tj. spásnou Noemovou „archou“, neustále se pohybující bárkou na vlnách času, která odmítá „zatvrzelost svého srdce“. Tento Mojžíš (Petr) s kouzelnou hůlkou - hadem v ruce, který je v Bibli zdrojem života, právě také proto v nevěrnosti vidí pravou věrnost (!), ve „stéblu ve větru“ vidí pravou techniku a ochranu, neboť to, co se neohne, co není gumové, kluzké a měnlivé (tj. nemá jako spasitel Josef „šat proměnlivých barev“ - 1M 37,23; 37,32), se údajně podle této filosofie zlomí. Člověk je třtinou, pírkem - „pouze člověkem“ - musí proto poslouchat Boha větru a bouře, „Mocného“, a pouze tak obstojí. Tento otrok času a událostí, které vždy doprovází patřičná změna názorů, je zde vyvázán z úcty k jakékoliv vnitřně lidské autoritě a stává se tak právě peříčkem, práškem, tak nádherně poslušným magnetických siločar Mocného, jako kovové piliny na papíře při žákovském pokusu na hodině fyziky.

Další důležitý rys přejímatelů rovněž přímo souvisí s duchem nápodoby. Je to přesvědčení, že když se děsu, hrůze a zlu budeme podobat, když ho budeme vzývat, ono (Ono!) nám neublíží. Jestliže nastavíme děsu a zlu sebe sama jako jeho kopii a staneme se jeho věrnými otroky, přežijeme, a tento děs půjde jinam. Biblická scéna se vzýváním bronzového hada v poušti (4M 21,8-9) a scéna s krvavými veřejemi coby znaku „vyvolených“ v Bibli (2M 12,13) právě toto myšlení a víru representují.
Právě v této souvislosti je třeba také chápat hlavní symbolickou oběť - zabití velikonočního beránka - Krista, Buddhy, Člověka. Mystika kříže a křesťanské mše je právě proto „tak tajuplná“, protože je mnohoznačná. Za prvé je tento obřad předmětným napodobováním duchovního „přijímání Spasitele“. Hmotní tak napodobují duchovní „pojídání Krista“ - ať si o tom pneumatici myslí, co chtějí - a symbolicky jedí „jeho tělo“ a pijí „jeho krev“, aby byli spaseni.

Za druhé je však tento obřad - jak zcela zřetelně vyplývá jak z qumránských textů tak i z Bible - pokračováním vegetativního obřadu obětování prvotin z úrody (chleba a vinného moštu) bohu vegetativnosti - Pánu plození, který má zajistit všem zúčastněným „milost boží“, to jest hojnost hmotných statků, popř. dlouhověkost. Tato souvislost je však již v naprostém rozporu s podstatou Kristova učení - je jeho přímým opakem! Neboť Kristus je nevegetativní, věčnějsoucí podstaty - je ten, který representuje princip stojící mimo zrození a zánik, mimo ženské lůno, je „Svayambhú“ - „Ze sebe sama zrozený“.

Za třetí má však „vykoupení Ukřižovaným“ ještě jeden - ten nejvýznamnější smysl, vyplývající právě z židovského ducha nápodoby. Zavražděný gnostik, „velikonoční beránek“, je právě svědectvím a důkazem strašnému démonu vegetativnosti - bohyni Kálí a Šivovi - že jsme jejich, krucifix zde přejímá roli veřejí pomazaných krví ze SZ (2M 12-14: „... a když uzřím krev, pominu vás.“), které mají ukazovat, že zde, právě u nás, jsou věrní sluhové tohoto démona, který chce krev a proto není třeba, aby zde démon škodil - je mezi svými! Prolitá krev gnostika - ušlechtilého člověka - tak vytváří pouto a spojenectví všech, kteří se tohoto obřadu zúčastňují, s Pánem vegetace - Buddhovým Márem - který je lačný po krvi. Takovýto vrah, který věří na to, že krev je duše (3M 17, 11,14) a že jeho „Bůh“ tuto krev - duši potřebuje (1M 9,5; 2M 24,8), zabije tedy „Prvorozeného“ - Krista a stvoří tak „výkupné pro všechny hříšníky“. Licoměrnost tohoto pojetí spočívá v tom, že je výkladově otevřeno na dvě strany: 1.) Kristova smrt jako smírčí zástupná oběť a 2.) Kristova smrt jako kult vraždy, krve, zla, ale především hada, kde toto „výkupné“ znamená pouze odstranění morálního požadavku Otce, odstranění vnitřního člověka, popř. jeho tlumočníka - tj. „výkupné“ jako služba hříšníkům, jako otevření dveří ke spodinové „svobodě“.

Krucifix, kříž, který nastavuje naivní křesťan „proti Ďáblovi“, aby ho odehnal s myšlenkou: „sem nemůžeš, zde je svatost sama“, má tedy svůj opačný, evidentně smysluplnější a v Bibli dohledatelný a všeprostupující význam: „Já jsem tvůj - pohleď, zabil jsem člověka nazarenského, tj. člověka poznání, na tvou počest! Nech mne tedy žít, neboť já tě poslouchám a jdi tam, kde tě ještě neposlouchají - kde nevraždí.“

Křesťanská mše, při které se pojídá maso oběti a pije jeho krev, je tedy pozvánkou Židů k hříchu a k podílu na vraždě se slovy: „Pojďme se zbavit hříchu, pojďme se očistit“. Všichni takto spoutaní „hříšní“ pak patří pod moc tohoto boha „hříšníků“, neboť právě tento bůh říká: „Zahladím (tj. zahalím!) jako hustý mrak všechna přestoupení tvá a jako mrákotu hříchy tvé: navrátiš se ke mně“ (Izaj. 44,2). Šivaizace celého duchovního učení je tak dokonána.

Poznámky:

1 Th.Dr. Fr. Kovář: Filosofické myšlení helénistického židovstva, Kladno 1922, str. 67

2 viz např. Čandogya up. 3,14; 8,5, viz též ustálená upanišadová fráze: „To není brahma, ale bhrama“! - Deussen: Das System des Vedanta, str. 110

3 NHC IV, 71,18-30: „Potom přišel velký Seth (tj. egyptský „syn Člověka“) a přinesl své semeno a zasel jej do na zemi zrozených aionů, jejichž mírou je nespočitatelné semeno Sodommy. A oni se nazvali Sodommou velkého Setha, které je Gomorrha. (Neboť) vzal velký Seth z pramene Gomorrhy semeno a zasadil ho na druhém místě na louce. A to bylo nazváno Sodom.“; viz též NHC III 56,4-13: „Pak přišla z onoho místa (tj. z pleromatu, z nirvány) velká síla velkého světla, bohyně naplnění - Plesithea, matka andělů, matka světel, matka, která vlastní vznešenost, panna se čtyřmi prsy(!) Přinesla plod z Gomorrhy, coby pramen a sice Sodom, jenž je plodem pramene Gomorrhy...“

4 viz vynikající přehled po evropské literatuře na toto téma v úvodní kapitole A. St. Mágra v knize Tóma ze Štítného: „Barlaam a Josafat“, Praha 1946

5 přepracovaný příběh z buddhistických Džatak (Džataka č. 546), který se objevuje v Bibli coby velebená „moudrost Šalamounova“ (1 Král. 3, 16-28), komentovaný již v KKK str. 19-20, zde pomáhá složit mozaiku

6 Živá díla minulosti č. 108, str. 72, Praha 1989

Knihy J. Kozáka najdete v oddělení knih v ešopě.